RECENZE Donna Everhartová, Vlaštovčí kopec. Strhující pohled na lidskou bolest, ale i víru
02.11.2022
Foto: Se svolením Donna Everhart
Popisek: Donna Everhart
Nakladatelé rádi upozorňují na své tituly všelijakými odznáčky a razítky. Nejčtenější, nejúspěšnější, nejzajímavější. Vzadu na knize pak čtete jednovětá hodnocení. Kniha je naprosto dokonalá. Jízda roku! Amazing, cool atd. Jota se na všechny nálepky vykašlala. Vsadila na jednu kartu a k překrásnému románu Vlaštovčí kopec přidala nenápadnou noticku: „Pro čtenáře bestselleru Kde zpívají raci“.
Kdo příběh Delie Owensové četl, nepotřebuje slyšet víc. Pozornějším určitě neutekla ani grafická práce Veroniky Cágové… Oba romány jsou tak precizní v detailu, že se každému vsají do paměti. Několik obecných rozdílů však nacházím.
Delia Owens se soustředí na přírodu. Sama autorka v několika rozhovorech přiznala, že ví, že raci nezpívají. Názvem titulu, vůbec prvního prozaického ve svém životě, vzpomněla na svou matku, která prý vždy tvrdila, že když jde člověk dostatečně daleko do nitra přírody anebo divočiny, je tam sám se sebou, pak uslyší nejen zpívat raky, ale taky mluvit les.
Donna Everhartová zdůraznila člověka. V zásadě mohu hovořit o jedné generaci postižené Černým pátkem. Šlo o počátek krachu na newyorské burze následující po propadu cen ve čtvrtek 24. října 1929, největšího burzovního krachu v dějinách. Co se dělo v Československu? Vládl druhý prezident Edvard Beneš, kasu třímal v rukách dlouhodobě upozaďovaný odborník Karel Engliš.
Americký propad cen, morálky i nadějí se u nás nekonal. Jenomže Spojené státy trpěly. Farmáři nebyli schopni uživit sebe, natož dělníky, pomocníky, zvířata. Museli shánět další práci, třeli bídu s nouzí a ani prezident Herbert Hoover nepředstavoval výraznější naději. Lidé unikali do přírody, kde stavěli tábory. V nich žili, v nich milovali, v nich snili, v nich umírali.
Jeden z takových byl i ve státu Georgia a Donnu Everhartovou napadlo zpracovat „jeho“ osud prostřednictvím brouzdání na internetu. Jednou zde objevila takzvané loďařské materiály: kalafunu, terpentýn, prostě smůlu, pryskyřici. Ve třicátých letech minulého století se jednalo o vývozní artikl, stejně jako o materiál znamenající obživu.
Zejména borovou pryskyřici těžili malí i velcí, jednotlivci i početné zástupy organizovaných sil. Žili ze dne na den. Čeho si každý pozorný čtenář všimne, je pečlivě vykreslovaná fyzická bolest. Od úrazu rukou, nohou, očí až po neléčená zranění způsobující smrt. Osobně si přesně tyto pasáže budu ještě dlouho pamatovat, protože jsem se s nimi v tak komorním prostřední nesetkal.
Se souhlasem Jota
V popsané atmosféře obklopené úžasnou přírodou spisovatelka provazuje osudy tří lidí: Del, Rae a Cornelie. Jako vlaštovky někam odlétají a jako vlaštovky se zase vrací. Někdy sami, jindy spolu.
Román Vlaštovčí kopec je především o lásce a o naději. Je ale taky o bezmoci a krutosti. Není potřeba odlišovat, jestli jde o postavení žen, manželek, „barevných“ nebo obyčejných dělníků. Všichni snili a doufali.
Celkem 432 stran textu vás provede místy, kam současný člověk nikdy nevstoupí. A není podstatné, jestli jde o pregnantní nebo obrazné přirovnání. Krásnou knihu v překladu Iny Leckie vydala Jota.
Překlad by mimochodem zasloužil samostatný materiál. Vrstvení slangů, nespisovných, vulgárních i odborných termínů je na extrémně vysoké úrovni. V angličtině by ty věty pro českého čtenáře nikdy tak zvukomalebně nevyzněly.
Dávám 87 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda