RECENZE Oheň, Maria Pourchet. Francouzská prozaička poprvé u nás, navíc ve velkém stylu
26.09.2022
Foto: Se svolením ODEON
Popisek: Obálka recenzovaného titulu
Co říct. Kdykoli otevřu edici světové knihovny Odeonu, tak mi docházejí slova. Marně si lámu hlavu, jakým způsobem probíhá výběr adeptů, spisovatelů. Vždycky mě překvapí, když pak čtu, jak ohromně kvalitní persony zmíněná série nabízí. Nebudu se opakovat, protože jména jsou to často hodně známá.
Ale jsou zde i taková, o nichž jsem nikdy neslyšel. Nejde jen o Marii Pourchet. Za pár dnů KrajskéListy.cz nabídnou i román Bez domova Rešoketšwe Manenzhe, jihoafrické básnířky. Abych chválu Odeonu tak nějak zakončil, vlastně jsem rád, že ta jména neznám. Jsem rád, že nevím, jak výběr probíhá, jelikož kdybych znal všechny odpovědi, připravil bych se o překvapení.
Oheň zmíněné autorky narozené v prefektuře departementu Vosges v roce 1980 je toho patřičným příkladem.
V Česku jde o její prvotinu, jinak má na kontě pět dalších titulů. Její styl je zcela jiný, netypický, hrubý, smyslový, zasažený obrovským jazykovým citem. Tomu bezesporu přispívá i překlad Alexandry Pflimpflové, dcery básníka Miloše Vacíka. Snad abych znalcům připomněl její předešlé práce. Alespoň jména: Delphine de Vigan, Elie Wiesel, Boris Razon či Jean-Pierre de Villers.
Oheň je čistý, vrstevnatý název. Stačí přemýšlet, nebo se chvíli dívat na obálku. Oheň hřeje i pálí. Udržuje život i zabíjí. Hoří, dohořívá. Je vidět, mizí. Podobenství by se nabízelo bezpočet. Kniha je zcela jedinečná svým vypravěčským stylem, polohou kombinující vševědoucího vypravěče i vnitřní monology dvou postav. Takového zbídačeného bankéře kolem padesáti let a akademičky Laury, čisté duše hledající změnu.
Tu vlastně hledají oba.
Každý po svém
Clément prorokuje finanční čísla v pětatřicátém podlaží byznysové budovy, sem tam zajde na oběd, hlavně aby nevyčuhoval. „Tahle doba je k blití,“ říká si. Hovoří zejména se svým psem. Laura je matkou dvou dcer, jejíž život drží zajeté cykly. O příběh mi ani tak nešlo. Oba se setkají, milují a rozcházejí, přibližují i oddalují.
Co musím zdůraznit, je jazyková vrstva. Trhané, útržkovité poznámky mi připomněly Švankmajerův a Jirešův svět. Dočista něco jiného než klasická literatura. Autorka volí jedinečný pohled na situace, zdánlivě banální, pro postavy však nenahraditelné a neopakovatelné. Šeď doby a vyjetých kolejí nahrazují místy její hovory s matkou, ač mrtvou. Nenechte se proto odradit prvními listy krásné knížky, kde na ni narazíte a nebudete vůbec chápat, jestli ještě stále žijete s nohama na zemi.
Oheň má jisté konstanty, třeba kapitoly uvozené daty, ale jinak je to proud slov, emocí, bolestí. Těch především. Oheň rozhodně není román pro každého, slabší nátury může lámat podobně, jako to dělá Malý život (Hanya Yanagihara, ODEON, 2022). Na straně druhé jde o tak upřímnou zpověď plnou vášně, že ho vůbec neumím připodobnit. Každopádně je to překrásný text.
Vydal zmíněný ODEON, dávám 87 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda