RECENZE Marco Balzano, Zůstanu tady. Absolutní dokonalost, nesmrtelný text
09.09.2022
Foto: Se svolením Marco Balzano
Popisek: Marco Balzano
Málokdy, skutečně málokdy se do mě propíše jakákoli kniha. Stalo se to za uplynulé roky jenom dvakrát. Šlo o detektivku Kaštánek Sørena Sveistrupa a román Kde zpívají raci Delie Owens. Bolzanův text je třetí v pořadí.
Mladý spisovatel (*1978), prakticky vrstevník Paola Cognettiho (Vlčí štěstí, Osm hor), napsal něco, čemu snad ani nejde říkat beletrie. Jak doporučuju číst doslovy u titulů ODEONu, tady bych své tvrzení ještě podtrhnul. Příběh Zůstanu tady je vydřený svědectvími, podklady, fakty, a přitom pořád nedominuje obecná tragédie, ale lidský příběh.
Bolzano zdůraznil na trpkých osudech lidí, kteří prošli válkou, neštěstí jejich domovů.
Pakliže by bernou mincí byla stavba přehrady a ztráta bydliště, šlo by o literaturu faktu. Protože obrátil hodnoty, kdy člověka postavil nad problém jakéhosi progresivismu, lze román zařadit právě do kategorie literatury krásné. Ale od začátku.
Balzano zasadil děj do jihotyrolské vesnice Curon v převážně německy mluvícím kraji, anektovaném v roce 1919 Itálii. Jakmile knihu dočtete, začnete pátrat, stejně jako jsem to udělal já. Po zadání slova Curon nebo Graun im Vinschgau vás osloví jakási zvonice čnící nad hladinu. Kdybyste se na místo vydali, určitě se vám bude líbit. Její osud je ale šílený. Jinak to nazvat nejde.
Příběh vypráví Trina, s níž se čtenáři poprvé setkávají jako s mladou učitelkou. Po kraji tajně vyučuje mateřskou němčinu. Vypráví ho, jako by mluvila se svou dcerou, jež v meziválečných letech podlehla nacistické propagandě a utekla do Německa za lepším životem. Syn zůstal, manžel též. Víc postav není potřeba zdůrazňovat, jsou okrajové. Trina a Erich projdou vším, co zlého dvacáté století přineslo. Odmítají Hitlera, bojí se Mussoliniho. Aby muž zachoval rod a naději, narukuje.
Vrátí se, stojí u okna, kouří, mlčí, odmítá mluvit. Hrůzy odhalí až postupně. Také nejsou důležité, pouze tvoří pevnou kostru příběhu: návrat, domov. Po všem utrpení, útěcích, překonání války, po vší smrti, opuštění, samotě a bezmoci, válka končí. Dvě slova. Konec války. Návrat.
Se svolením nakladatelství PISTORIUS & OLŠANSKÁ
A když už si ve třetí části knížky o necelých dvou stovkách stran myslíte, že nebezpečí pominulo a zítřky budou jasné, dopadá poslední rána. Kříže na domech, co půjdou k zemi, aby mohla vzniknout přehrada. Papež nepomůže, vláda si stojí za rozhodnutím, starostům okolních obcí to vlastně vyhovuje. V nových bytech je krásně, chtělo by se říct. Erich o tom už neví. Umírá ve spánku.
Voda, zásadní nástroj života na planetě, stojí, aby z ní vyčuhovala zvonice a turisté měli důvod fotit.
Zůstanu tady je abnormálně krásná kniha v úchvatném překladu Kateřiny Vinšové. Slova kanýr, tlumok, kutálka dávají znát, že se do překladu ponořila a málokdy vydechla.
Literární symfonii dávám výjimečných 87 procent. Vydává PISTORIUS & OLŠANSKÁ.
Pár otázek nakladateli. Zajímal nás dojem, pocit a výběr překladatelky:
„Knížku mi nabídla agentura, která autora zastupuje (dostávám denně několik takových nabídek, z nichž ale nakonec jen málo vydám.) Zaujala mne anotace, pak jsem knihu přečetl v anglickém překladu. Líbila se mi, proto jsem dal přečíst originál překladatelce a shodli jsme se, že by se měla vydat.
Ohledně „pocitů“ Vám nic neřeknu. Samozřejmě jsem o knížce přemýšlel, ale nechci napovídat, interpretace je věcí každého čtenáře a v první řadě pak recenzentů.
Překladatelka Kateřina Vinšová je moje kamarádka, výborná překladatelka a překládá všechny knihy italských autorů, které vydávám.
Vladimír Pistorius...“
Vložil: Zdeněk Svoboda