RECENZE Dominik Dán, Studna. Přímočará akce, neodtrhnete se
22.08.2022
Foto: Se svolením Luxor
Popisek: Dominik Dán
V pořadí dvanáctá kniha slovenského spisovatele Dominika Dána může být řazena do fochu s tím nejlepším, co vytvořil. Je to období, jemuž předcházela Moucha, Mucholapka, Kníže smrt, Rudý kapitán nebo Hřích náš každodenní. Co název, to trefa do černého, co název, to jedinečný scénář, dialogy i pointa.
Dánova próza nestárne a v nepřeberném množství kriminálek stále vyniká. Ač postrádá typické louže krve, drsné scény, nelítostné zápletky, nabízí sílu v pohledu na zločince i kriminalisty. Pravidelně se u jeho textů směju, což možná vyzní absurdně, ale nebráním se tomu.
Některé obraty bych snad nedokázal ani přepsat. Čtete o záludnosti pitvy, když na vás vybafne policajt s řízkem.
Absurdita okořeněná životem.
Takhle dokáže psát jenom ten, kdo věci zažil, kdo jim asistoval, kdo u nich byl. Ačkoli je Dánova prozaická činnost označována jako fikce, tak úplná to pravda není. Pro neznalé musím připomenout, že spisovatel byl roky příslušníkem sboru, byl i vyšetřovatel, což je nejpodstatnější složka vzhledem k procesním úkonům. Od roku 2010 pracoval v tiskovém odboru slovenského ministerstva vnitra.
Jestli si sem tam něco přidává, není vůbec na škodu. Drtivá většina knih má ovšem racionální základ, a kdybychom je párovali s kriminalistickými sborníky, značná část by se překrývala. Dán to ostatně nikdy neskrýval. Právě ta opravdovost jeho díla vyzdvihuje.
Takže Studna.
Jeden moudrý muž, nebyl to ale policajt, vyřešil tajemství vraždy už kdysi dávno. A z tajemství se rázem stalo nejstarší pravidlo kriminalistiky. Je to jednoduché: buď jsou za vraždou peníze, nebo žena. Krauz a Chosé sloužili na oddělení vražd už pěkných pár let a mohli jen přikyvovat. Praxe většinou potvrzovala stará kriminalistická pravidla. I na jaře roku 2003, když našli zohavená těla milenců, od začátku věděli, že motiv dvojnásobné vraždy bude buď v peněžence mladého podnikatele, nebo v kalhotkách jeho milenky.
Se svolením Slovart
Aby se dostali dál, museli rozplést pavučinu starých událostí, ale to jim nevadilo, protože rozplétání pavučiny bylo jejich každodenním chlebem. Jen jim nešlo do hlavy, proč bestie v lidském těle střelí jiného člověka do hlavy, a pak ještě i do těla... Když milence našli, nebyl to hezký pohled a pronikavý zápach byl tak nesnesitelný, že se i hasiči v maskách zakuckávali a soudní lékař, který už toho za svůj život viděl opravdu hodně, si po dlouhé době nad tou hrůzou upřímně povzdechl.
Kniha je proti jiným zapamatovatelná svou přímočarostí. Sice v úvodních kapitolách skáčete z Itálie na Slovensko a zase zpátky, věnujete se ovšem jedinému (zlo)činu. Bravurně zdůrazněnému prostřednictvím bratislavského Grófa. Muže, který může. A může vše. Vydírat, vypalovat, nutit, týrat. Fyzicky i psychicky. Cílem jsou výhradně peníze, cesta k nim nezná překážky. Jenomže taky Gróf jednou přestřelí. Snaží se okrást Itala, jehož rodina má v podobné činnosti ještě delší a nápaditější praxi. Tolik hlavní dějová linie.
Cestou do finiše se potkáte ještě s několika postavami (od bezdomovců po prostitutky), všechny ale souvisí s právě popsaným. Knihu jsem přečetl ani ne za dva dny, je úžasná.
Pomáhá tomu jako vždy překlad Jana Hanzlíka a věrohodné rozhovory, výslechy a nezbytné pitvy.
Pro znalce kriminálního prostředí na Slovensku je důležitá taky linka na Itálii, s níž v Česku nemáme tolik zkušeností. Opakuji ale, že kniha byla poprvé vydána v roce 2010...
Dávám 80 procent, nenašel jsem slabinu.
Vložil: Zdeněk Svoboda