RECENZE Haruki Murakami, První osoba jednotného čísla. Nostalgie na entou
03.07.2022
Foto: Se svolením ODEON (stejně jako repra obálky v článku)
Popisek: Haruki Murakami
Pro fanoušky japonského spisovatele a překladatele půjde o takovou tu pomyslnou perlu v moři. Autor otevře pár neznámých dveří a svou typickou směsí reality a fikce nechá nahlédnout do svého dospívání a vzpomínek. Nostalgie z osmi povídek čiší snad v každém odstavci. Pro ostatní, kteří ho třeba neznají, nebude pochyb o tom, kdo třímá otěže tajemného státu ve východní Asii.
Murakamiho styl je unikátní a nenapodobitelný. Podílí se na tom zejména překlad Tomáše Jurkoviče. Právě jeho jméno se snad poprvé ocitlo přímo na obálce. U posledních titulů (Tancuj, tancuj, tancuj / Komturova smrt / Hon na ovci / Norské dřevo) si nic takového nepamatuji. Jurkovičův otisk je znát, je citelný a důležitý. O doslov se tentokrát nepostaral překladatel, ale Jan Bělíček. Doslov je těžký a hluboký, jak se sluší a patří u světové knihovny ODEONu.
Od japonského vydání posledního románu Komturova smrt uběhly už více než čtyři roky. Haruki Murakami nyní přichází s novou sbírkou povídek, kterou identifikuje už názvem: První osoba jednotného čísla. Pro autora bylo dlouho typické, že psal v první osobě. Třetí vyprávěcí osobu začal používat až v pozdních dílech. Nejen tímto prvkem, ale i stylem a tématy se teď vrací ke kořenům. A také bilancuje. Máme tu osm textů, které si můžeme labužnicky vychutnat.
Navzdory názvům jednotlivých povídek a jejich pointám, ač ty patří do uvozovek, mi na prvním místě skáče shora zmíněná nostalgie. Přeci jen si musíme uvědomit, že čas nezastavíme, že ty hodiny tlučou všem stejně a že Murakami se narodil v roce 1949. Bude mu čtyřiasedmdesát. Pakliže se vrací do mládí, řekněme do přelomu šedesátých a sedmdesátých let, otvírá kapitoly amerického baseballu, obálek LP od Beatles nebo jmenuje jazzové zpěváky, je to docela jiné než současnost. Dneska si stačí otevřít internet a vše je na dosah ruky. Před padesáti lety tomu tak nebylo. Murakami zachycuje nejen vzácnost okamžiku, ale i lidí. Ač někdy trpce, zejména u žen, vždycky je v tom krása a vyznání k životu nebo konkrétní chvíli.
Psát umí, o tom jsem nepochyboval nikdy. Ještě zajímavější je, že vlastně ani nejde rozlišit, kdy autor přehání a kdy se opravdu staví nohama na zem. Mix obou světů je typický prvek magického realismu. Pokud bych ta dvě slova rozdělil, naťuknu Balzaca a Márqueze. Však je najdete i v jeho nejnovější práci...
Murakami píše o studentském životě v 60. letech minulého století, hovoří o lásce k jazzu nebo o obdivu ke skupině Beatles; ostatně spisovatel už dvě starší povídky nazval podle jejich písní: Drive My Car a Yesterday textaře Paula McCartneyho. V povídkách se dostávají ke slovu náhodná i záhadná setkání, autor popustí uzdu fantazii: slavný jazzový saxofonista Charlie Parker podle něj nezemřel roku 1955, ale dožil se 60. let.
V úsměvné povídce Zpověď opice z Šinagawy se vypravěč na svých cestách dostane do malého hotýlku, kde narazí na mluvícího opičáka, který má rád hudbu Antona Brucknera a který mu ochotně umyje záda...
V příbězích jsem nehledal žádnou pravdu nebo poznání, natož odkaz. Od prvních řádků se čtenář ponoří do mysli autora, jehož prozaické dílo přesahuje skutečnost, a přitom ustavičně vábí.
Navzdory pocitu, že jde o útlou knížku (170 stran), jsem Murakamiho četl bezmála týden.
Skvělých osm povídek tak hodnotím 85 procenty.
Abych nezapomněl: Obálka českého vydání Ivana Brůhy násobně převyšuje zaoceánské, ale i japonské vydání (First Person Singular, Bungeishunjū), jehož bych si ke škodě díla ani nevšiml.
Vložil: Zdeněk Svoboda