RECENZE Pavel Kohout, Letorosty samomluv. Legenda ukázala, jak se to dělá
10.06.2022
Foto: Hans Štembera
Popisek: Pavel Kohout
Pavel Juráček (*1935), Jiří Gruša (*1938), Václav Havel (*1936), Josef Hiršal (*1920), Jiří Kolář (*1914), Ivan Diviš (*1924)… a asi mě takto spatra už nikdo další nenapadne. Jména, která bezesporu přežijí generace. Důvody jsou nenápadné. Nadčasovost, bezbřehost, hravost, rozum, prožitek.
Jakoukoli prózu nebo poezii výše uvedených otevřete (Očitý svědek, Psáno na pohlednice, Eliášův oheň, Úzké cesty - až moc aktuální), nečtete hlouposti o pár slovech, které se navíc nerýmují, cítíte přesah. Čím víc znáte, umíte, víte, tím víc vám slova dají. Přesně v takových kolejích jede už desítky let Pavel Kohout.
Představovat ho nebudu.
Za Kohouta kromě celoživotních (rodinných) postojů hovoří práce. Že se ještě dnes, ve svých třiadevadesáti, bude lopotit s psaním, navíc děsivě dobře seskládaným, to prostě nechápu. Knihu lze číst hned několika způsoby. Můžete si vybrat chronologicky sestavené vyprávění (1928-2022), můžete se řídit tučným písmem, v závěru vysvětleným, můžete přemýšlet nad kombinací fikce a reality. Anebo můžete číst, jak chcete.
Vyberte si například kraťoučké pasáže, zcela odpovídající spisovatelovu životu, na dolním okraji textu. Tam, kde chtěl Hrabal pomník, to když kolem půjdou psi. Kohout mě dostal. Zprvu jsem čekal autentické zápisky, což mě po dvou stránkách opustilo. Dostal jsem se do poněkud hlubších vod, marně hledal světlo. Nechápal jsem, kam mě to zase dostal. Podobně ztracený jsem byl u hutného románu Ten žena a ta muž (ODEON, 2019). Letorosty samomluv naštěstí postrádají barevné proklady zmíněného románu.
Dodnes se u nich rosím, ač výhradně na čele.
Kohoutův text, u mnoha prodejců čerstvý bestseller, je velice křehce pojatá procházka stoletím. Někdy více, jindy méně úsměvná. Někdy vizionářská (zmínka o Andreji Babišovi u Gustáva Husáka), někdy trpká (bolševizace hradu za Havla). Takových kousků bych mohl vybrat desítky, ale ztratily by se v rámci celkového obrazu.
Bezvadně vyvedená knížka, z jejíhož hřbetu zírá PA-KO, se četla sama. Krom kumštu musím pochválit neutuchající elán, ale hlavně mozek. Podobně složitě seskládat knihu není legrace.
Zdroj: ODEON
Vložil: Zdeněk Svoboda