RECENZE Kristýna Trpková, Vesnice. Mladá autorka velkých děl
25.04.2022
Foto: Se svolením Kristýny Trpkové
Popisek: Autorka při autogramiádě
První věc si člověk vždycky zapamatuje. A je jedno, jestli právě myslím knihy, nebo ne. Každopádně v tuto chvíli skutečně mluvím o prozaičce z východních Čech, konkrétně z Holic, jejíž curriculum vitae se začalo psát v roce 1996.
Když jsme tady na Krajských listech.cz v říjnu 2021 publikovali recenzi její Stvůry, šlo o nadšená slova. Ta kniha je opravdu vynikající i s několikaměsíčním odstupem. Jenomže udržet si tak vysokou laťku... Sergej Bubka by mohl vyprávět. Trpkové se to podařilo. Její Vesnice mě nadchla, zaujala od první do poslední stránky, a dokonce i ten otevřený konec je něco, s čím jsem se dlouho nesetkal.
Ne, že by mě teda nenaštval...
V polích nedaleko obce Lipová u Pardubic jsou objeveny lidské ostatky. S největší pravděpodobností patří jednomu z pohřešovaných dětí, které zde během uplynulých let beze stopy zmizely. Nejenže vše nasvědčuje tomu, že chlapec byl dlouhé roky vězněn někde bez přístupu k dennímu světlu, dokonce se zdá, že i navzdory rozsáhlému pátrání a nejrůznějším hypotézám policistů vesnici nikdy neopustil.
Kriminální komisařka Laura Linhartová a její kolega Adam Beneš znovu otvírají dávno odložený případ a pouštějí se do dalšího napínavého vyšetřování. Je možné, že se pachatel ukrývá mezi zdejšími obyvateli? A existuje naděje, že jsou zbylé dvě děti ještě naživu?
Po formální stránce je román (288 stran) rozdělen do tří na sebe navazujících částí: V polích, Když smrt zaklepe na dveře a Nevrátí se, nevrátí. Děj se odehrává v rozmezí od 13. července po polovinu srpna téhož roku. Je lineární, obsahuje maximálně deset výrazných postav, senzační pointu a velice kvalitně podané vztahy na pracovišti. Což míním trošku v nadsázce. Dominik Dán si v dlouhých dialozích a popisných scénách policistů lebedí. Často právě tyhle vhledy překrývají hlavní děj.
Trpkové se to nestalo. Dvě ústřední postavy, Beneše a Linhartovou, nechává plynout vedle sebe. Takové Švabinského Splynutí duší. Jsou spolu, nejsou, jsou u sebe, nejsou, dotýkají se, nedotýkají. Kdo bude číst, pochopí, zbytečně bych naznačoval. Jak mě často stránky, které se netýkají děje a motivu, nudí, tady se to rozhodně nestalo. Vztah obou policistů je nejen střídmý, ale především odtažitost mužské polovičky je bezvadně nahrazena pohledem do hlubin ženské duše. A nejen tam, o čemž se čtenář taky přesvědčí.
Dost obecného.
Linhartová je pozorná policistka, bazírující na detailech, kterou práce ovlivňuje. Kdo někdy viděl mrtvolu děcka, do smrti na ni nezapomene. Kdo si myslí, že ten pohled časem zmizí, lže. Nic takového se nestane. Právě podobně spletitou a životně složitou situaci autorka, mimochodem násobná maminka, přenesla do svého textu. Všechno začíná úmorným vedrem a dešti. Právě voda odkryje kosterní pozůstatky...
Obálka Davida Dvořáka, foto Kalibr
Nebylo co vytknout
Kriminalisté se vydávají hledat pachatele, jenž v uplynulých letech unesl tři prvňáky. Nikdo nikoho podezřelého neviděl, nikdo si ničeho nevšiml. Ve vesnici se všichni znají, drží jakž takž při sobě, nepomlouvají se. Spadeno mají časem na policisty, protože ti nedokážou pomoct. Snad jedinou pihou na kráse v jinak bezchybné knize je slabší odhalení obyvatel Lipové. Cosi se dozvíme, ale je to povrchní. Autorka si dala mnohem víc záležet na hlavním podezřelém, v minulosti usvědčeném pedofilovi. Aniž by šla do detailů, což kvituji, zejména během výslechů popustila uzdu vlastní fantazii a zcela pochopitelně nechala na prvním místě emoce.
Stejně tak chválím vulgarismy, hovorový jazyk, přirozenost scén, od majolky na tričku po sešmajdané boty. Bohatost autorčina jazyka dokládá i plejáda adjektiv a příslovcí.
Knihu jsem měl přečtenou za dva dny, je skvělá, má grády, tempo, končí docela jinak, než bych čekal. Vhodně i citlivě je zpracovaná obálka, o niž se postaral David Dvořák. Zdánlivě připomene Tři veterány, ale s tímto motivem nemá co společného.
I ve své druhé knize mě Kristýna Trpková přesvědčila, že píše především proto, že ji to baví. Má bezvadnou slovní zásobu, umí držet dějovou linii, nezdržuje, je rychlá. Což vzhledem k tomu, jak dlouho hraje na klavír, dává smysl. Přeci jen si někdy zkuste desetkrát po sobě zopakovat durové akordy, aniž byste pletli F, G#, C s C, D#, G...
Trpkovou opakovaně chválím, což ovšem nehraje významnou roli, protože si to skutečně zaslouží.
Vynikající román vydal Kalibr, dávám 89 procent.
Ze společného křtu s novinkou Josefa Klímy Hřebec a Kráska v Luxoru. Foto: Krajské listy
Vložil: Zdeněk Svoboda