RECENZE Michal Viewegh, Děravé paměti. Velkolepá oslava šedesátin s odérem toho, co nejde zapomenout
04.04.2022
Foto: Stránky spisovatele
Popisek: Michal Viewegh
Jak se z nesmělého kluka ze Sázavy dočasně stal hédonistický seladon a nadlouho i nejpopulárnější porevoluční spisovatel? Co dělal 17. listopadu 1989 a na čem psal Báječná léta pod psa? Jaký byl vrátný, voják, učitel a redaktor, jaký je otec, bratr, syn a dědeček a kolik milenek bohužel pozval na oslavu svých padesátin? A proč pak hned neumřel? Michal Viewegh slaví šedesáté narozeniny a první dárek si rozhodl nadělit sám. Vlastní životopis, psaný s nadhledem i ručením omezením...
Autor, jehož není třeba dlouze představovat, svůj život rozřezal do pětatřiceti kapitol a epilogu. Snad poprvé jsem v jeho knihách viděl fotografie. Což se samozřejmě k bilancování hodí. V obecné rovině bych ty jeho Děravé paměti rozdělil na třetiny. Kdo jeho tvorbu zná, bude souhlasit.
První mi připomněla raná léta. Konec komunismu, kdy vznikaly Názory na vraždu. Viewegh je zde hravý, rozverný, nápaditý, předvádí neskutečně dokonalou slovní zásobu. Málem jsem ho nepoznal. Důvodem však není pouze talent, ale rovněž oponent. Daným rivalem v dialogu se totiž stala jeho maminka. Ta mu prostě a jednoduše bránila pouštět se do nešvarů, jež lze najít v dalších dvou etapách titulu. Mluvím o výčitkách, sexu a sebeironii.
První třetina mi skutečně připomíná Názory na vraždu, druhá Dulu, třetí Zrušený rok – Deník 2020. Všechno jsem recenzoval. Dulu jedinou jsem nepochválil. Přišla mi zbytečně agresivní, nadmíru jízlivá a místy upjatě zlá. Ty zbylé dvě knížky v překrásném grafickém zpracování Soni Šedivé se mi líbily moc.
|
Nikdy jsem nečetl paměti známých lidí jenom proto, abych se tzv. poučil, tj. abych se o oněch osobnostech (a době, v níž žili) dozvěděl co nejvíc – vždycky jsem se chtěl při čtení zároveň aspoň trochu bavit… Základní metodické heslo pro psaní této knihy proto zní: Jenom proboha nenudit!
|
Michal Viewegh a jeho knihy; foto Euromedia
|
A coby romanopisec k tomu ještě provokativně dodám: Než abych čtenáře nudil, raději něco vynechám nebo v zájmu čtivosti zkrátím! Jsem totiž především vypravěč, pak teprve kronikář (a už vůbec nejsem archivář). Nehodlám se vláčet do Národní knihovny a listovat tam v padesát let starém Rudém právu, to radši spletu datum nebo klidně i letopočet… Takže pokud budeš, milý zasvěcený čtenáři, mými občasnými faktickými nepřesnostmi pobouřen, řekni si, prosím, že čteš román… (z úvodu)
|
První část knihy je dějově i informačně naditá. Nevěděl jsem, jak přišel o panictví, neznal jsem anabázi s VŠE ani práci hlídače. Nevěděl jsem nic o recepci jeho rané tvorby, o píli, o touhách. Potud skvělé. Druhá část, kde se víceméně neustále opakuje souložení, mě nudila. Od autora jsem podobné pasáže četl nesčetněkrát. Nové publikum tento styl nepřivede, letité může odradit, případně zanechat ve spárech Houellebecqa a Bukowskiho. A třetí část... v té se zcela nečekaně cosi lesklo. To cosi je věc, kterou Viewegh dlouhé roky postrádal a kterou jsem u něj vlastně ani nikdy nezažil.
Jde o pokoru.
Děkuji nakladatelství IKAR za recenzní výtisk. Děravé paměti přečtete v klidu za pár dnů. Můžete se spolehnout, že prvních osmdesát stran bude fantastických. Pokud by se autor dokázal udržet v tak skvělém odstupu od výčitek (Reiner, exmanželka), vrátil by se tam, kam skutečně patří, na vrchol.
Paradoxně k tomu ale ty, jimž vyčítá, potřebuje.
Vložil: Zdeněk Svoboda