RECENZE Diane Cook, Nová divočina. Majestátní a úchvatný román
16.03.2022
Foto: Electric Literature, s vědomím užití pro recenzi
Popisek: Diane Cook
Cokoli ODEON vydá, nechává stopu. Jen z posledních deseti titulů v edici světové knihovny zmíním Bengtssona (Ze sídliště), de Vigan (Děti nade vše), Veronesiho (Kolibřík) nebo oblíbeného Murakamiho (Tancuj, tancuj, tancuj). Nečetl jsem rozporuplně přijatý opus Prsa a vajíčka Mieko Kawakami.
Nová divočina je tou z knih, o níž budete přemýšlet a u níž budete přemýšlet. Je nádherná, strhující, čistá. Po pár stranách se mně okamžitě vybavila Delia Owens, Kde zpívají raci. Owensová se vyznává přírodě, Cooková (*1976) jde do znatelnější šířky i hloubky.
V Nové divočině je kus Farmy zvířat, kus Pána much, ale taky kus Orwella. Krom toho jde o autentický a originálně pojatý příběh. Nebojte se vůbec jeho rozsahu. Kapitoly jsou sice tlusté, ale čtou se jedna radost. Jediné, s čím si dovolím nesouhlasit, je část závěru Borise Hokra. Mluví o „kafkovské šikaně". Tu tak úplně nevnímám. Kafkovy postavy postrádaly lidství, tu klasickou emoční stránku. Šlo o totožné jedince úředníků, jejich pomocníků. V Nové divočině mají tytéž tváře mimiku, gesta, chovají se možná špatně, nepřístojně, ale nemají s temným a bezvýchodným světem pražského rodáka nic společného.
Konec knihy nemusí být happy-end, ale je pochopitelný, není zoufalý, nabízí východisko, byť formou mozaiky na stěně bytu…
Bea s pětiletou Agnes žije v přelidněném Městě zahlceném smogem. Agnes trpí úporným kašlem a chřadne Bee před očima. Znečištění vzduchu přesáhlo únosnou mez, ale zdravotní problémy s tím související už nikdo neřeší. Kam totiž jinam jít, když kromě Města existuje už jen Divočina, poslední pás divoké přírody?
Jedinou nadějí je ale změna prostředí, a proto se Bea odhodlá k extrémnímu řešení. Tím je účast ve výzkumu, který má zjistit, zda lidé mohou žít v divoké přírodě, aniž by po nich zůstávaly nevratné stopy.
Nová Divočina předkládá apokalyptickou vizi světa vychýleného z rovnováhy, který se potýká s následky klimatické změny a přelidněnosti. Zároveň je podle anotace empatickou studií vztahu matky a dcery za vyhraněných okolností a fungování lidské povahy v podmínkách, kdy jde o přežití…
V té knize vidím ještě mnohem víc.
Obálka Nové divočiny. Autor: Odeon
Autorka velice vědomě využívá postavení běžných termínů a obohacuje je velkým počátečním písmenem. Klade tak důraz na Renegáty, Společenství, Soukromé kraje, Město, Divočinu a tak dále. Postav je málo, neztratíte se v nich (Bea, Agnes, Glen, Val, Carl…). Počáteční Balada o Beatrici a závěrečný dialog dívky a žen, to je něco neskutečně precizního. Spisovatelka krom toho, že bravurně zvládla popis krajiny, ticha, řek, údolí, lesů, špíny, beznaděje i očekávání, fantasticky vyhladila dialogy. Celé její dílo působí tak svěže, přitom tak temně, že se vůbec nedivím nominaci do užšího výběru Bookerovy ceny.
Špičkový a zcela bezchybný je překlad Dominiky Křesťanové. Ten vcucne hned od prvních odstavců.
„Když z Bey dítě vyklouzlo, mělo barvu jako podlitina. Pupeční šňůru Bea někde mezi nimi přepálila, odmotala ji děvčátku z tenkého krčku, a i když věděla, že to k ničemu nebude, vzala holčičku do dlaní, poklepala jí na měkký hrudníček a několikrát mělce dýchla do kluzké pusinky.
Charakteristické cvrkání okolních kobylek zesílilo. Žár Beu bodal do kůže. Na zádech a obličeji jí zasychal pot. Slunce se přehouplo přes nejvyšší bod a co nevidět, rychleji, než by se patřilo, zase zapadne. Z místa, kde Bea klečela, viděla Údolí se všemi tajnými travinami a pelyňkem. V dálce osamělé stolové hory a o něco blíž kalové kupy, které připomínaly mohyly označující cestu někam. Na obzoru se ostře a bíle rýsovala sopečná kaldera.“
Mírně jinak bych po čtyřdenním čtení zpracoval obálku (Ivan Brůha). Divočina je poděkováním Jutům, Šošošnům, Severním Pajutům, Modokům a dalším kmenům, které brázdily velké pláně i náhorní plošinu mezi Skalistými horami a Kaskádovým pohořím… a tam bych místo vyprahlé země volil modř a zeleň. Ale to je jen můj úhel pohledu.
Výjimečnou knihu hodnotím výjimečnými 92 procenty.
Vložil: Zdeněk Svoboda