RECENZE Dominik Dán, Břemeno minulosti. Srovnávat se starou tvorbou nemůžeme
28.02.2022
Foto: Se svolením Luxor
Popisek: Tvorba Dominika Dána sahá do roku 2005
Dominika Dána mám rád, recenzuji jeho prózu roky. Proto se taky mohu odvážit srovnávat. Břemeno minulosti (ve slovenštině Bremeno minulosti, 2021) je velmi čerstvá a obsáhlá detektivka, kde sice autor znovu kombinuje několik linií, avšak to typické ponoření mi chybí. Počáteční tvorba byla o několik řádů výš, ač to čtenář, který Dána nezná komplexně, nepozná.
Popel všechny zarovná z roku 2005? Vražda staré ženy, která byla brutálně rozsekána mačetou, a smrt mafiána, od které vedou stopy k tajným službám. Cela číslo 17 (2007) začíná poněkud netypicky případem vánoční vraždy, v jejímž pozadí stála osamělost a zmařená touha prožít alespoň jeden den v roce trochu šťastně a ve společnosti spřízněné duše. V ohnisku zájmu je však především případ vysokoškolského profesora matematiky Kamila Puskailera, jehož poslal prokurátor na třináct let do vězení za vraždu manželky.
Hřích náš každodenní (2008)? V průchodu starého domu v centru města našli popeláři zakrvácenou mrtvolu muže. Už první ohledání na místě činu je šokující - není to muž, je to sotva chlapec a na těle má stopy mučení! Je to Petr, hoch nezvěstný už pět dní, nebo našli jiného chlapce? Zejména poslední jmenovanou mám doteď v sobě.
Děl z počátku kariéry policisty - spisovatele bych mohl jmenovat ještě hodně. Každé bylo jiné, jinak orientované. Stačí srovnat Červeného kapitána a knížku Krev není voda, ačkoli obě sahají do období kolem revoluce a jsou více či méně zaměřeny na minulost.
Poslední roky ovšem Dánova próza kulhá.
Nejnovější Dánovka. Foto se svolením Slovart
Všiml jsem si toho u Klubka zmijí (2020), všímám si toho i nyní u Břemene minulosti (2021).
Vtip nechybí, nechybí ani pointa, nechybí inteligentní zpracování, interpretace, autenticita. Chybí ale přesnější zásah do středu. V případě recenzované knihy jsem schopen tipnout, že třeba pětina celkové pasáže byla navíc. Nemůžu si pomoct. Ať už šlo o výslechy, popisy těla, zdržování se v hospodě s doktorem nebo na pracovišti. I na mě, který rád čte, to bylo zkrátka protahované.
Příběh je i přesto kvalitní.
Práce na oddělení vražd připomínala někdy Krauzovi jízdu na horské dráze. Chvíli nahoru, chvíli dolů. Někdy nevěděli, kam dřív skočit, jindy jako by si vrazi vybírali náhradní volno. Za rychlé vyřešení posledního případu si Krauz a Canis vysloužili šťavnatou odměnu a slib šéfa, že si až do dalšího případu mohou odpočinout. Canis si mnul ruce, těšil se na uvolněnější režim, ale Krauz pochybovačně zavrtěl hlavou. Nevěřil, že jim osud něco takového dopřeje. A taky ne… I když několik dní nechali kolegy Burgera a Hanzela samotné, aby se s nalezenou kostrou vypořádali, jak nejlépe dovedou, tak je osud opravdu dostihl.
Zpětně musím říct, že asi nejfantastičtější pasáže knihy se vůbec netýkaly zločinu a jeho vyšetřování, týkaly se zubů. U toho jsem se královsky bavil.
Břemeno minulosti mě bavilo, místy nudilo, a proto hodnotím sedmdesáti procenty.
Vložil: Zdeněk Svoboda