RECENZE Aleš Novotný, Šepot v bouři. Lehký nadprůměr, těžké téma
26.11.2021
Foto: Pixabay
Popisek: Zločin, ilustrační foto
Aleš Novotný je podle mých rešerší autorem tří knih. Jeho Zvěsti vyšly v květnu letošního roku a mají podtitul heavy contemporary. Něco v tom smyslu, že jde o syrovou současnost. Potom je tu thriller Pamatuj na smrt. Středoškoláci Adam a Martin vyrůstali u prarodičů v Praze. Teď se ale stěhují na maloměsto, k otci kriminalistovi, který se k nim léta nehlásil. Odcizený vztah k otci má i protagonista aktuální prózy, lehce nadprůměrného Šepotu v bouři. První dva tituly vydalo nakladatelství YOLI, poslední Cosmopolis, jemuž děkuji za recenzní výtisk.
„Po náhodném návratu do rodné vsi Michal netuší, jak dramatické chvíle ho čekají. Musí čelit nejen bolestivým vzpomínkám, ale také se vyrovnat s naprosto nečekaným rozuzlením a odhalením strašlivého tajemství, které po tolika letech vyplouvá na povrch.“
Tolik úvodní anotace.
Knihu přečtete za necelé tři hodiny. Je útlá, nedá zabrat. Z mého pohledu se jedná spíše o vyprávění o vnitřním světě zmíněného Michala, než že bych jí chtěl přiřadit literární kolonku. Je to sice míněno coby detektivka, ale v tomto ohledu Novotný žádnou díru do světa neudělá. Musí se totiž pořádně vypsat.
Hlavní postava je v řadě kapitol líčena jako životní ztroskotanec. Kluk, jehož nebere práce, hodně pije, věčně se vrací ke své dávné lásce Evelin. Zemřela. Rakovina krve. Právě tento odstín románu mi přišel na celé práci nejzajímavější. Jakkoli se Novotný snažil natahovat děj, rozprostřít ústřední motiv na několik částí, moc mu to nevyšlo. Neříkám, že to bylo vyloženě špatné, mně se prostě víc líbily vnitřní monology.
„Pochopíme někdy, jak některý věci, na kterých tak moc lpíme, jsou bezcenný, a ty, kterých si máme skutečně vážit, bereme jako pouhou samozřejmost…“ Foto Zdeněk Svoboda, redakce KL
K ději řeknu snad jen to, že se Michal jednou po půlnoci vrací domů. Do bytu, kde žije společně s matkou. Kolem půl jedné mu volá dávná kamarádka z vesnice Nejdetice. Michal tam vyrůstal. Zůstaly vzpomínky a táta. Dívčin hlas v telefonu oznamuje, že společný známý, spolužák od základky, nespáchal sebevraždu. Jeho tělo bylo po letech nalezeno poblíž domu, kde nikdo nežije. Tím mrtvým je jistý Tomáš Odehnal. Michal se probírá z kocoviny a jen krátkou chvíli váhá, jestli se vydat zpět.
Nakonec souhlasí.
Vztah s otcem je vyloženě negativní, ač na konci dojde k usmíření.
Plusy, minusy
Detektivní pointa je fajn. Pomůže krátký videozáznam. Autor tak nahradil policejní práci. Na ni vlastně ani nepřišla řeč. Snad s výjimkou plytkých výslechů. Co se opravdu stalo, jestli šlo o vraždu, jestli o zabití nebo nešťastnou náhodu, vyzrazovat nechci.
Pozitivní stránky vidím především ve vnitřním pohledu postavy. Utrpení Novotnému jde. Vůbec musím uznat, že syrovost jeho psaní v některých místech předčila má očekávání. Negativních aspektů však bylo víc. Zaprvé je potřeba vidět stylisticky nulový rozdíl mezi postavami. Prakticky všechny mluví stejně. Někdo sice vulgárně, jiný spisovně. Někdo je neústupný, jiná se rozbrečí po dotazu na vztah s mužem... Dialogy splývaly, což byla ukrutná škoda. Druhá záporná věc byla dějovost. Jak je Novotný silný v popisu a hovorech sám se sebou (postava s postavou), nelze podobně neuchopené a bezčasé vyprávění v ich formě nasadit na plynulý děj s detektivní zápletkou. Smíchá se benzín s vodou. To nefunguje.
Ačkoli negativa převážila, knihu jsem přečetl s chutí, celou, rychle. Dokonce si nemyslím, že bych se k němu propříště nevrátil. Chce to pevně sevřít jeden motiv, jemu podřídit okolnosti, jemu přizpůsobit situace, ale především; pohrát si s jazykem protagonistů, se stylistikou.
Nemůžu se zbavit dojmu akčnosti a spontánnosti nahrazující promyšlené kroky jistě mladého spisovatele.
Dávám 63 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda