RECENZE Jóko Ogawa, Ostrov ztracených vzpomínek. Selekce a tajná policie očima Japonky
25.11.2021
Foto: Zdeněk Svoboda
Popisek: Ostrov ztracených vzpomínek (LEDA, 2021)
Osamu Dazai, Haruki Murakami, Akira Kurosawa, Kenzo Kitakata anebo Yoko Ogava. Tolik ke jménům japonských autorů, které si vybavím. Poslední jmenovanou jsem neznal. Navzdory pomalejšímu úvodu, kdy jsem poměrně dlouho přemýšlel (5 minut), co za hutným textem je, musím říct, že látka je zpracovaná skvěle. Američané román porovnávají s Orwellem nebo Kafkou, což jistě přitáhne pozornost.
Našinec žádná přirovnání nepotřebuje.
Co Američané a Japonci pozorovali a interpretovali, Československo prožívalo. Den co den, noc co noc. Nejblíže je tudíž zmíněné látce nikoli kafkovský existencialismus nebo symbolismus a postmodernismus Gabriela Garcíi Márqueze, ale především Jan Procházka. A jeho povídka Ucho. Ta, jíž Kachyňa zfilmoval s tehdejšími manželi Radoslavem Brzobohatým a Jiřinou Bohdalovou v hlavních rolích.
Totalitární praktiky tajné policie na nejmenovaném ostrově ztraceném kdesi v japonském souostroví vrcholí při honech na paměť (anglický název je The Memory Police).
Postupně a v tichosti dochází k podivnému jevu: z paměti obyvatel bez varování a natrvalo mizí určitý předmět denní potřeby, někdy i celý rostlinný nebo živočišný druh. Při každém takovém zániku se lidé se zaniklou věcí ještě rituálně davově rozloučí, aby na ni během následujících několika okamžiků úplně zapomněli.
Ti, jejichž paměť je z neznámých důvodů proti zapomnění odolná, jsou tajnou policií vyhledáváni a likvidováni.
Surreálným příběhem s prvky místy až bizarními se jako červená nit táhne pouto pevné lidské soudržnosti mezi mladou hrdinkou – spisovatelkou, jejím starým opatrovníkem a jejím nakladatelským redaktorem. V příběhu ovšem jde o mnohem víc než o pouhé podobenství na téma totality.
Stáváme se účastníky nejasného světa, v němž často chybí racionální motivace i ryzí cit a jehož podstatnou složkou je všudypřítomný strach deformující lidské prožívání a myšlení. Nejde tedy o klasickou modernistickou dystopii, ale spíše o postmoderní hru nejrůznorodějších okolností.
Co je po smrti? Smrt
Román byl zrakům české čtenářské veřejnosti dlouhá léta ukryt a teprve po dvaceti sedmi letech od prvního vydání přichází mezi čtenáře jeho český překlad.
Co musím vypíchnout, je nejen překlad Petra Holého (z japonštiny), ale zejména odstup od normalizačních praktik autorky (*1962). Ona se ustavičně pohybuje v rovině nevyjasněných okolností, což především u konfrontace s tajnou policií působí úžasně. Přístup je kontrastní s literaturou faktu. Nechtěla popisovat výslechy očima zúčastněných. Nechala zúčastněné vyprávět až potom, co od výslechu odešli. Nenořila se do detailu při výslechu u cesty z hor, která mohla změnit osudy hlavních postav. Všechno dělala jako by s odstupem.
Zmíněný faktor je prolnutý celým dílem a působí ohromně citlivě.
Kniha jako taková je však těžká. Paměť nemaže jen předměty. Maže vzpomínky, maže slova. Až do úplného prázdna.
Kniha prakticky začíná a končí smrtí, tichem.
Aby bylo slyšet alespoň šourání nohy, rozhodne se nespecifikovaný režim zneškodnit levou nohu obyvatel. Podobných maličkostí mě zaujalo hned několik. Od uvedeného mizení slov, kdy lidi vlastně zapomenou mluvit, až po výkladový slovník překladatele.
Krásnou a důležitou knihu vydala LEDA v edici Slavné utopie. Nakladatelství děkuji za recenzní výtisk.
Vložil: Zdeněk Svoboda