RECENZE Jean-Luc Bannalec, Bretaňský příboj. Ač Francouz, Anglii nezapře. Agatha Christie by měla radost
15.11.2021
Foto: Se svolením: Euromedia Group, a. s. – Kalibr (stejně jako repro obálky v článku)
Popisek: Jean-Luc Bannalec
Důvtip, s jakým Jean-Luc Bannalec píše, je hodně zajímavý. Mísí humor, rozkoš k jídlu se vším, co je lidské. Tedy s netečností, leností, opovržením, únavou. Jakmile pochopíte, že druhý případ pro komisaře Dupina není Bernard Minier, budete rázem v nádherném světě. Až na ty mordy a neodpuštěné hříchy.
Současná francouzská literatura je v Čechách naprosto neprobádané pole. Reprezentanty tvoří, co mě tak napadá, snad jen výše zmíněný Minier, hodně mimozemský Michel Houellebecq a možná ještě Olivier Guez, jehož Zmizení Josefa Mengeleho je skutečně působivá kompozice. Ale dál? Kdybych hodně přemýšlel, zmíním snad ještě Virginii Despentes nebo Annie Ernaux. Víc mě vážně nenapadá. Na to, že je v Praze Francouzský institut, že má Francie na sedmdesát milionů obyvatel, je to málo. Vím. Ale ačkoli čtu hodně a rád, na stát galského kohouta prostě nenarazím, jak je rok dlouhý.
Není se proto čemu divit, že jsem Jean-Luc Bannalecovo jméno slyšel poprvé. A to má v českých překladech prakticky celou svou dosavadní práci.
Druhý případ komisaře Dupina z letní Bretaně je okořeněný humorem, venkovským koloritem a místními kulinářskými specialitami.
Deset námořních mil od Concarneau: Legendami opředené souostroví Glénan působí svými bílými písečnými plážemi a křišťálově průzračnou vodou jako karibský ráj – dokud jednoho krásného květnového dne moře nevyplaví na břeh tři mrtvoly. To komisaři Dupinovi ještě chybělo: cesta ve vratkém člunu hned po ránu, nervy drásající prefekt, málo kávy a žádný záchytný bod. Kdo jsou ti tři mrtví na pláži? Stali se obětí prudké noční bouřky? Vše nasvědčuje tomu, že se utopili. Ale vyšetřování zavede komisaře hluboko do historie ostrovů a jejich svérázných obyvatel, odkud vytěží dramatickou jistotu.
Místo, kde se mrtví našli, je zajímavé pro čtenáře. Poznají krajinu, přesunou se ze střední Evropy na její západní cíp, alespoň očima budou chutnat jídla, všimnou si rozdílů v příboji, které u Mácháče nehrají roli... Ale primárně tu o cestopis nejde. Bannalec se sice vyznává ze svého obdivu k lokalitě, ale především umně zašmodrchává příběh. Prvních cirka 150 stran tvoří jeden den. To mi došlo přesně v okamžiku, kdy kapitola skončila. Alespoň si umíte představit, jak detailně se noří nejen pod hladinu, jako desítky hledačů pokladů, ale především do rozvrstvení motivů. Zpočátku je jich dost a klamou.
Umřeli ti lidé přirozeně? Zabili je? Dostali se na břeh sami, nebo je tam někdo pohodil? A proč tolik závažných zranění?
Komisař Dupin mi celou dobu připomínal Poirota. Úsečností, jízlivostí, vnitřními monology a duchaplným zachytáváním náznaků.
Konec ale nebyl humorný, nebyl ani vtipný. Byl odcizený, zlý, ukázal charaktery a rozkryl dávno zapomenuté křivdy. Protože bych vyzradil pointu, nebudu naznačovat.
Detektivka francouzského romanopisce (*1967) je nadprůměrná próza, která vás bude bavit. Místy jsem sice rostl z řady popisů a zbytečných scén (kavárna, restaurace, člun...), ale dialogy mi to vynahradily, byly svěží a věcné.
V překladu Jiřího Vodvárky vydává Kalibr stejně jako předešlé knihy; Bretaňské poměry, Bretaňské světlo, Bretaňské tajemství, Bretaňské zlato a další.
Zajímavost? Jde již o druhé vydání a Vodvárko překládal německý, nikoli francouzský originál. Mon Dieu…
68 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda