RECENZE Jiří Březina, Mizení. Špičková česká kriminálka s jedním velkým otazníkem
13.11.2021
Foto: Se svolením Albatros Media (stejně jako repro obálky v článku)
Popisek: Jiří Březina
Jiří Březina patří k nejvýraznějším českým detektivkářům. Už za svůj debut Na kopci získal v roce 2014 Cenu Jiřího Marka za nejlepší český detektivní román. Tento úspěch zopakoval i v roce 2020 s knihou Vzplanutí, další z detektivní série s policistou Tomášem Volfem. Já měl možnost recenzovat jeho aktuální počin, opravdu vynikající detektivku Mizení. Vydává ji Motto a krom textu upozorním na obálku Tomáše Cikána. Oproti původní úpravě (Polednice a Promlčení) jde o výrazný posun a autentický otisk.
Čím se průměrná kriminálka liší od nadprůměrné, nebo výjimečné? V západním světě je ten pohled daný. Cílem je šokovat. Stylizovanými vraždami, nerozlousknutelnou hádankou nad motivem pachatele, anabází vyšetřovatelů. Lars Kepler, Adler-Olsen, Henning Mankell. Nemohu se u nich zbavit touhy po krvelačnosti na úkor logiky. Však si vedle sebe postavte zmíněná jména a královnu žánru Agathu Christie. Tolik k západu.
V našich končinách se šoková terapie nekoná.
Jen za poslední dva měsíce jsem četl fantastické, nadmíru dobře zvládnuté prózy Michaely Klevisové, Davida Urbana, Kristýny Trpkové nebo Jana Gardnera. Četbou nejenže podpoříte domácí tvorbu, ale především podnítíte pokračování jejich práce. No, a aby toho nebylo málo, mea culpa, až v půlce listopadu jsem vůbec poprvé přečetl román Jiřího Březiny. Jde o další ze série knih s policistou Tomášem Volfem. Časem nabídnu i přehled jeho zbylé práce. Zaslouží si pozornost. Proč? Vysvětlím po anotaci.
Tomáš Volf řeší nejotřesnější případ své kariéry. Na opuštěném statku zemře v den výročí Hitlerova narození několik lidí. Jde o zločin s rasistickým podtextem, nebo o snahu vytvořit falešnou stopu? Na dětské krizové centrum zazvoní uprostřed noci dezorientovaný chlapec. Tvrdí, že mu někdo vyměnil rodinu za cizí lidi. Když se však o situaci začne zajímat soukromá vyšetřovatelka Eva Černá, jeho zdánlivé blouznění se rýsuje v děsivých detailech.
Nenechte se zmást. Spíš než o anotaci bych měl mluvit o námětu.
Březina víc než třísetstránkovou knihu rozdělil do sedmasedmdesáti kapitol a jejich obsah rozřízl na tři nesouměrné díly. V prvním sledujete Volfa a jeho práci nad mrtvými v opuštěném statku kousek za Prahou. Další monitoruje rostoucí břicho jeho bývalé parťačky Evy. Poslední, zabírající nejmenší část vyprávění, se soustředí vyloženě na sociální pohled. Sledujete osud ztroskotaného a sobeckého Honzy a jeho holky Petry. Příběh si budete pamatovat od prvního momentu, protože se liší. Úsečností, menší četností a životním stylem.
Březina všechny tři osudy pravidelně slil do jedné kapitoly, aniž by jakkoli stylisticky odlišil dění. Tedy po řádku, kde končí aktuální epizoda Volfa, naváže další, o Evě. A tak podobně. Ač mi to zprvu vadilo, čekal jsem třeba tučné zvýraznění jména na začátku, abych se chytil, potom jsem si zvykl a žádný problém nenastal. Chvílemi to působilo jak scénář k filmu, kde se také lepí různé obrazy kvůli světlu, přítomnosti herců a podobně. K tomu filmu ještě řeknu, že autor si vyhrál především s činností zásahovky. Nejpůsobivější moment pro mě však paradoxně nastal u scény v tunelu kousek od Husákova ticha. To beru jako vypravěčský i logický vrchol díla.
Jiří Březina patří k nejvýraznějším českým detektivkářům. Už za svůj debut Na kopci získal v roce 2014 Cenu Jiřího Marka za nejlepší český detektivní román. Tento úspěch zopakoval i v roce 2020 s knihou Vzplanutí, další z detektivní série s policistou Tomášem Volfem. Porotci, recenzenti i čtenáři u Jiřího Březiny oceňují zejména originální zápletky, autentičnost vyprávění i obratnou hru se čtenářskými očekáváními, která často vyústí v nečekané zvraty.
Celá kniha se četla fantasticky, zápletky byly dobré, dávaly smysl, děj odsýpal a závěrečná část byla jedna velká jízda. Březina potvrdil svou zdatnost i píli, ač si v epilogu stěžuje na několik prošvihnutých termínů při odevzdání práce.
A teď k chybám. Jsou dvě.
Nebýt Březina Březinou, nepsal bych je, ale na nejlepší je třeba klást nejvyšší tíhu.
Znám mnoho vyšetřovatelů; od hospodářské kriminálky po vraždy. Viděl jsem mnoho hodin záznamů autentických výslechů úchylů, zejména pak vrahů. Ani jednou jsem ale nezaznamenal tak spisovný jazyk, jaký užil Březina. Právě ta nulová změna jazykové vrstvy mi u výslechů ke konci knihy vadila. Být tam vulgarita, useknutá slovesa (´sem řek´) a podobně, všechno by bylo mnohem živější a přirozenější. Nechci prozradit, o čem kniha je, ale kdybych to řekl, tak byste pochopili, že s podobným zrnem pachatelů se v rukavičkách nejedná.
Druhá chyba? Ona to není chyba, je to spíš příliš otevřený závěr. Koruna celému románu je nasazena na poslední stránce. Přesně to, na co jste čekali, je odhaleno. Jenže pouze několika řádky. Chodil tam, aby si koupil to, aby jí mohl to. Ne, špatně. Posledních pár kapitol mi zkrátka přišlo nahnaných, spíchnutých horkou jehlou. Přeci ve chvíli, kdy odhalím něco tak zvráceného, jdu za svým ještě víc. Popíšu detaily, předávky materiálu, místa, kde se ty činy děly. Přidám detaily, jež by každý nejenže ocenil, ale vryl by si je do paměti. Podobně otřesné věci se totiž nesmažou.
Jiří Březina i přes mé drobné výtky dokázal, jak umí dobře psát a držet čtenářovu pozornost. Kniha obsahuje na dvě desítky postav, které se mi nepletly, je lineární a jednoznačně nadprůměrná.
Dávám rovných 80 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda