RECENZE Haruki Murakami, Norské dřevo. Velkolepý úspěch, avšak mdlý tón, vlastně atypické dílo
11.11.2021
Foto: Se svolením Knižní klub
Popisek: Haruki Murakami
Jestliže jste dodnes jméno Haruki Murakamiho (*1949), rodáka z Kjóta, nezaznamenali, vězte, že studoval divadelní umění na univerzitě Waseda v Tokiu, následně provozoval jazzový klub a do literatury se pustil poté, co viděl baseballový mač. Jakmile seknul s jazzem, nikoli jako stylem, ale coby způsobem obživy, začal psát.
V českém překladu se jako první z jeho děl objevilo v roce 2002 Norské dřevo. Pak už to šlo ráz na ráz. Kafka na pobřeží, 1Q84, Hon na ovci, Komturova smrt anebo Tancuj, tancuj, tancuj. Kompletní přehled práce vydává ODEON, překládá Tomáš Jurkovič.
Než se pustím do recenze, upozorním, že Norské dřevo není typický Murakami. Každý, kdo chce právě tímto románem začít, bude mít problém nejen se stylem, ale i s tempem. Oproti Komturově smrti, a především v kontrastu s Honem na ovci a Tancuj, tancuj, tancuj, jde o nebe a dudy. Jelikož se pokládám za milovníka Murakamiho, Norské dřevo mi vyloženě nesedlo.
Nad jeho názvem nemusíte tápat. Leitmotiv je vyzrazen už na začátku. Skladba Beatles (v nasládlé orchestrální úpravě) z roku 1965. Dokonce nemusíte být na úrovni Martina Hilského, abyste pochopili smysl. Uvedu jen první dvě sloky:
I once had a girl
Or should I say
She once had me
..
She showed me her room
Isn't it good
Norwegian wood
Pocit ledabylosti, nejistoty, tápání je příznačný nejen pro písničku, ale i pro celou knížku. U ní jsem prakticky po celou dobu bojoval s pomalým, rozvleklým dějem, kde se prakticky nic nestalo. Jak jsem už řekl, ve srovnání s ostatní tvorbou jde o nepoměr.
„Norské dřevo, romantický, ale i tragický příběh studenta Tórua Watanabeho, přesvědčivě a brilantním jazykem vykresluje podoby lásky, osamění, sexu, studentského života, nahlíží i do sanatoria pro duševně choré a dotýká se i sebevraždy. Po Norském dřevu vyšly Murakamimu v češtině i knihy Na jih od hranic, na západ od slunce a nedávno rozsáhlý román Kafka na pobřeží. A obě jsou vynikající." To napsal v roce 2007 Jan Stránský v MfD.
Musím ho na dálku opravit. Tragický příběh to sice je, ale že by to bylo vyloženě o osamění a sexu, o tom tedy vážně pochybuji. Do románu vstupujete v Německu, odkud se čtyřicátník Tóru vrací nějakých dvacet let nazpět, aby začal bilancovat. Výrazný časový skok ničemu neuškodí, a vy sledujete zejména jeho školní roky, první, snad půlroční lásku, pak další, osudovou, propojení s několika málo postavami a typickým životem.
„Je mi sedmatřicet let a sedím na sedadle v Boeingu 747. Obří letadlo klesá vysokou vrstvou mraků níž a níž, brzy už přistaneme na hamburském letišti. Země pod námi je prosáklá studeným listopadovým deštěm..." Repro obálky ODEON
Co je Norském dřevu fajn? Absence reálií. Když čtete například čínskou tvorbu, zmíním Tao Lina (*1983), jehož práce je dostupná v angličtině, míváte problém s usazením do kontextu. Neznám historii Číny, neříká mi nic Dynastie Ming a Čching, pletou se mi jména. Murakami se Japonsku prakticky vzdálil. Když už se pustil do cestopisu, užil jen názvy. Stránský píše o sebevraždách. Ty jsou perfektně vykreslené a pro mě byly vrcholem díla. Ať už jde o smrt v autě nebo dětském pokoji. Především díky Jurkovičovi se otevřel obraz hrůzy jako na filmovém plátně.
I přesto za sebe zdůrazňuji, že mi chyběl hlubší zásek do děje, jasnější linka, odklon od plynutí času po vzoru Prousta.
Na straně druhé se románu Norské dřevo (1987) prodalo snad deset milionů kusů a z Murakamiho udělal světovou celebritu. Takže žádný průměr nečekejte. Mně jen zklamala pomalost, rozvleklost. Líbil se mi naopak popis kolejí, normálního života kluků, jejich uvažování i zábava. To ovšem nemělo žádný zásadní přesah do dějové linky. Tam, kde byl děj, se mi četlo ztěžka. Kde nebyl, přesně naopak.
V pátém vydání knihu přináší ODEON, perfektním doslovem jej opatřila japanoložka a překladatelka Klára Macúchová.
Vložil: Zdeněk Svoboda