RECENZE k. elkir,’ 84. Zpověď Husákova dítěte
02.11.2021
.jpg)
Foto: Se svolením: ČT
Popisek: Gustav Husák
Že bych si brněnskou Jotu spojoval s českou literaturou, to určitě ne. Spíš sousední HOST. I přesto vím, že první vydanou knihou bylo Domů (1912) Jakuba Demla. Jeho tvorba je dosud průzračná, nadčasová a nádherná. Kdo nezná, nechť sáhne po Šlépějích, neboť právě tento cyklus nabídne okénko do jeho otevřené literární duše.
Abych se věnoval současnosti, Jota vydala Ivana Fílu nebo senátora Václava Lásku. V jasných liniích zmíněných jmen ovšem k. elkir nešel. Svůj debut, překvapivě rozsáhlý román ´84, zúžil do pohledu mladého chlapce potulujícího se šedou dobou s ještě temnější vyhlídkou.
Kdybych to měl k něčemu přirovnat, nabízí se Kouř a Kopytem sem, kopytem tam. V Kouři myslím především přijímací řízení, chrchlajícího generála a klaku mávačů na schůzi. U Chytilové snímku pak rozhovor nad smyslem divadelní tvorby (…všeci musí myslet stejně… jinak…). Kdo viděl, rozumí.
k. elkir, což je pochopitelně pseudonym, však rámec bolševika velmi zprůhlednil. Hned v úvodu se dočteme, že Husákovy děti si nic vymýšlet nemusí. Jistě, pravda. Jenomže tu mám jedno velké ale. Komu je vlastně text určen? U básní bych se neptal, jde o niterný prožitek. U prózy bychom však měli svého čtenáře znát. Jestliže autor psal vyloženě pro svou generaci, pak udělal dobře. Avšak mladší taky čtou. Také se zajímají. A těm bohužel, co se komunismu týká, kniha moc neřekne.
Zásadní výhradu tak mám především k dokreslení faktografie.
Grafika: JOTA, se svolením nakladatele
Když se hovoří o KGB, když se zmíní Konstantin Černěnko nebo Jurij Andropov, pro znalé netřeba rozvádět. Pro mladší generaci, řekněme od roku 1990 výš, jde o haluz. Netuší, kdo to byl. Netuší, co si představit pod funkcí generální tajemník ÚV KSSS, nechápou prezídium Nejvyššího sovětu a podobně. Jindy však stačí naťuknout. Kurucové, Gott, gerontové v Sojuzu, fešné BMW. Podobné skoky se mi líbily, ovšem chvílemi jsem se nedokázal zbavit pocitu, že autor píše zejména pro sebe, že se z toho všeho chce prostě vypsat. Ne, není to špatně, jen jsme byli chvílemi každý na jiné struně. Jak roky ležím v dílech Akademie věd a původního samizdatu, epos o době dávno minulé bych si představoval jinak. Rozsahem na to titul (512 stran) určitě měl.
Dusná realita normalizačního Československa poloviny osmdesátých let je v rozsáhlém románu ´84 popisována pohledem jedenáctiletého chlapce. Do dětského fantazijního světa proniká všudypřítomná vyprázdněnost. A to nejen ve škole, ale i v jeho rodině. Pocit bezvýchodnosti a šeď každodenního života jej vedou k úniku do snů a úvah o smyslu vlastní existence. Kája je synek „z dobré rodiny“, dobře se učí, ví, že co se říká doma, se jinde neříká a že základem všeho je mít dobré známky a nevyčnívat. Z reality, které nerozumí, uniká do snů. O krásné slovenské dívce Perinbabě a o chlapcích kolem ohňů ve slovenských horách, básnících toužících po svobodě, ale i o politických osobnostech časů minulých, současných a budoucích.
Jak mi chyběla fakta a skok do minulosti, například formou citací z Československé televize nebo Rudého práva, obrovsky se mi líbilo zachycení třídy. Ten strach žáků před učiteli, ředitelem, byl vynikající. Nenucený, dusný, hutný. Atmosféra pomalu jak z Krejčíka, to se musí nechat. Stejně tak byla Kájova cesta mimo realitu správě uchopena a řízena. Ač jde o zdánlivé snění, opak je pravdou. Kniha a její postavy nezůstávají v době soudruha Husáka, nýbrž... no zkrátka a dobře je poslední kapitola zasazena do teplého května roku 2019.
Román k. elkira je podle oficiálních informací autorovou prvotinou. Což je pozoruhodné, jelikož na stovkách stran mi snad ani jednou nepřipadalo (ani teď, když už se tím zabývám), že by se opakoval. Tematicky ano, ale slovní zásoba byla dostatečně bohatá i na abnormální počet slov na stránce. Takový Páralův Generální zázrak. A jak měl ten jeho majstrštyk v podtitulu označení román naděje, ač téměř žádná nepřišla, u ´84 naštěstí ano.
Konec byl vážně znamenitý.
Hodnotím 73 procenty.
Vložil: Zdeněk Svoboda