RECENZE Sněhulák, Jo Nesbø. Čtvrté vydání vynikajícího románu, k němuž se těžko hledá konkurence
24.10.2021
Foto: Se souhlasem: Kniha Zlín (stejně jako repro obálky v textu)
Popisek: Jo Nesbo
Už po Července (#HH 3) jsem si kolikrát říkal, že Nesba překoná jen on sám. I když se mi hodně líbí třeba Tina Frennstedtová, Samuel Bjørk a Jørn Lier Horst, Kjell Ola Dahl a řada dalších, u norského spisovatele je to jiné. On totiž v celé #HH sérii dokáže krotit nápaditost a do popředí, na těch stovkách stran každého dalšího díla, vyzdvihne jediný motiv. Prakticky se dá říct, že kopíruje desatero. Sněhulák totiž není o ničem jiném než o lásce k bližnímu. Akorát z jiného úhlu pohledu. Z pohledu malého kluka čekajícího v autě na mámu. Na necelou hodinu si odběhla ke ´strýčkovi´...
Je listopad. V Oslu napadl první sníh. Birte Beckerová přichází domů z práce a chválí manžela a syna, jakého postavili v zahradě krásného sněhuláka. Jenže oni žádného sněhuláka nepostavili. Celá rodina užasle zírá z okna. Syn si všimne, že sněhulák je obrácen tváří k domu a jeho černé oči hledí přímo dovnitř. Ráno je Birte pryč. Zmizela bez stopy. Jen sněhulák má kolem krku její šálu.
Vrchní komisař Harry Hole dostává tajemný dopis s podpisem "Sněhulák" a také novou kolegyni Katrine Brattovou, která si v tajuplnosti se Sněhulákem nezadá. Harry později zjistí, že Birte Beckerová není první případ. Na povrch vyplouvá řada podobných zmizení a ukazuje se, že mají společné rysy, především to, že všechny ženy byly vdané a všechny se ztratily s prvním sněhem. Rozbíhá se vyšetřování, které je tentokrát ještě napínavější než obvykle a pro Harryho o to složitější, že se silně dotýká jeho nové kolegyně i jedné velice blízké osoby. Harry ani netuší, jakému zlu bude muset tentokrát čelit a jakým způsobem bude muset prokázat, co v něm je.
Náramně zdařilé téma ještě podtrhuje obálka Lucie Mrázové, tisíckrát lepší než anglické vydání včetně reedic. Jestliže je v Americe ústřední motiv ukrytý do dlouhé cesty lemované stromy, ona zdůraznila paradox. Sněhobílá hmota v rudém. Vynikající kontrast, výtečný nápad.
Román otevíráte, jak to autor dělá běžně, v minulosti. Ocitáte se v listopadu roku 1980 a sledujete jednu z milionů typických chvil. Žena si od manžela odběhne k milenci. Dítě nechá čekat v autě, dělala to už mnohokrát. Nebylo by na tom nic zvláštního, pakliže by milenec neměl perleťově lesklou kůži. Bez vrásek, bez bradavek. Během milostných hrátek se dotyčný lekne. Někdo na něj prý kouká. Po šoku žena zjistí, že se spletl. Je tam jen ten bílý sněhulák. Konec radovánek, ona nasedá se do auta. A z něho už nikdy nevystoupí. Syn přežije.
Střih.
Další pasáže bezvadného románu vás chronologicky vedou obdobím zimních měsíců roku 2004. Hole je ve formě, zajímá se o rodinu, o případy, o sebe. Tady žádné změny nečekejte. Mrtvoly ukryté do sněhu byly ´příjemným´ překvapením, zejména ve chvíli, kdy se odbočí z pozice vševědoucího vypravěče a sledujete to celé očima pachatele nebo oběti. Nesbø jako vždy mistrně kombinuje role a snaží se vytyčit zhruba pětici podezřelých. Ti všichni mohli zabíjet, unášet, mrzačit. Aby toho nebylo málo, občas sledujete osud policisty, jehož životní štace nabourala na události kolem roku 1980. Jistý Gert Rafto byl obviněn, podezřelý, že snad on vraždil. Fakt? Omyl? Proč tedy zmizel?
Nechci vymýšlet konstrukce ani vlastní teorie, nebudu ani navádět, jak knížku číst a na co se soustředit.
Nejsilnější, zdaleka nejpůsobivější, byly dvě její kapitoly. Úvodní, blížící se kumštu Čapkových Šlépějí, co do popisu krajiny a děje, a závěrečná. Kdy se vracíte nejen do minulosti, ale taky do raného věku několika ústředních postav. Sledujete jejich fyzický, a hlavně psychický vývoj. Přesně tyto stránky byly nepopsatelné. Letmé, strohé, bez výraznějších emocí, natožpak s pocitem viny.
Sněhulák je asi nejznámější román, už kvůli zfilmované verzi Tomase Alfredsona (2017) s Valem Kilmerem. Myslím, že právě on hraje zmíněného Rafta. Hole je Michael Fassbender, Charlotte Gainsbourg jeho Ráchel... Asi je zvláštní to říct, ale kniha byla mnohem lepší.
V překladu Kateřiny Krištůfkové vydala Kniha Zlín (Albatros Media). Jí děkuji za recenzní výtisk.
Abych nezapomněl, jako u předešlý šesti #HH recenzí, můžete si opatřit taky audioknihu. Celkem 17 hodin a 28 minut namluvil David Matásek.
Vložil: Zdeněk Svoboda