RECENZE Kristýna Trpková, Stvůra. Mladá spisovatelka detektivek to zmákla, že jsem nestíhal...
18.10.2021
Foto: Se svolením: Kristýna Trpková
Popisek: Kristýna Trpková
Za posledních pár týdnů české autory chválím a chválím. Když zůstanu na poli detektivek, vzpomenu si okamžitě na Davida Urbana (Rozsudek smrti), na kmotra jeho novinky Josefa Klímu (Jak zabít dvakrát), dále na Jana Gardnera (Debutantka), a jelikož jsem se narodil ještě v Československu, nepominu ani Dominika Dána (Hřích náš každodenní). Teď se k paletě rutinérů oboru přidala pro mě zcela neznámá dívčina Kristýna Trpková (*1996) žijící v Holicích. Kde jsem byl minimálně padesátkrát za život.
Když to vezmu popořádku, tak Gardner a Urban šponovali pointu svých próz na poslední stránku. Dokonce musím uznat, že se vše zlomilo posledním odstavcem, větou. Josef Klíma mě přiměl přemýšlet nad detaily, stejně jako nad klokočím. Dán obrátil kříž vzhůru nohama a Trpková? Strhnula mě ke čtení a vyvolala pocit, který zažívám málokdy. Čím víc jsem (ji) četl, tím jsem byl pomalejší. Důvody jsou jednoduché. Čekání, kdy mi dojde motiv a odhalím vraha. Nestalo se...
Matce tří dětí na dálku tleskám a přeji ještě hodně podobných textů.
V Holicích je nalezeno surově zbité a rozřezané tělo mladé dívky. Vyšetřování se ujímá výkonná a cílevědomá komisařka Laura Linhartová, nepříliš populární mezi svými spolupracovníky, spolu s novým kolegou Adamem Benešem. Hlavním podezřelým se stává nedávno usvědčený vrah, který má na svědomí podobnou vraždu. Shodné znaky mezi oběma případy jsou sice nepřehlédnutelné, ale brzy se ukazuje, že jde o podobnost pouze zdánlivou. Na scéně se objevuje neznámý vrah číslo dvě a kriminalisté se pouští do zapeklitého vyšetřování plného nečekaných odhalení.
Lákavá anotace je v reálu vzdálená skutečným dojmům.
Trpková totiž knihu vystřihla jedna radost.
Nejenže jsem na 350 stránkách neobjevil chybu, neobjevil jsem ani slabé místo.
Do děje se vrháte spolu se sněhovými vločkami. Muž venčí. Pes se zaběhne. Muž křičí, hysterčí, řve, je sprostý. Už tady jsem ocenil vulgarity, jimž se řada spisovatelů zbytečně vyhýbá. Patří k životu. Posléze páníček svého psa najde, jak cosi hrabe. Uprostřed mrazu a vánice zjistí, že v pytli nejsou odpadky, nýbrž ruka. Ano, zmíněná mladá dívka je zpočátku neidentifikovatelná. Až později se zjistí, že jde o studentku místní školy, dříve pilnou a učenlivou. Po rozvodu rodičů, s nimiž čtenáře Trpková dostatečně seznámí, se uzavírá do sebe.
Stejně jako muž, co ji našel, stejně jako pes, na něhož během četby ještě jednou narazíte. Ač jinak, než tušíte.
Míra spáchané brutality ukazuje, že vrah devatenáctiletou Annu Pittnerovou znal. Snad se jí mstil, snad to byl úplný magor. Nebudu naznačovat a ani napovídat.
„Zbytek cesty jeli mlčky. Do Holic jim to autem trvalo pětadvacet minut. Laura se psychicky připravovala na setkání s rodinou. Bylo dost dobře možné, že za pár minut budou nuceni dvěma strachujícím se lidem oznámit, že jejich dcera může být po smrti…“
Prostupujícím vyšetřováním, jež se odehrává na výše uvedeném počtu stran v rozmezí od 12. do 24. ledna, se noříte do sítě vztahů a motivů. Všechny dávají smysl, ani jednou mi nepřišly přitažené za vlasy. Abych pouze nechválil, jeden dialog mi hlava nevzala. Nevěřím, že by otčím dokázal mávnout rukou nad vraždou nevlastní dcery. Jde sice o krátkou konfrontaci, příslušná pasáž u mě vyšla hodně nereálně. Ač o padesát stran dál je tentýž muž popsán při domácím násilí. Chápu rozpracování povah a charakterů, jen ve zmíněném okamžiku se mi to zdálo přehnaně návodné.
Kristýna Trpková při autogramiádě; foto se svolením Kristýny Trpkové
Když už jsem u té reality a fikce, dost by mě zajímalo, zdali autorka čerpala z internetu nebo z rad zkušených. Obvykle se u podobných titulů děkuje; policistům, vyšetřovatelům, lékařům. Trpková si náramně užila dění na pitevně, v operativě i práci kriminalisty – vyšetřovatele. Jestli šlo vše z její hlavy, klobouk dolů. Jelikož jsem nečetl předešlou práci (Rozsudek smrti, 2021), neumím ani říct, zdali pokračovala ve vyjetých kolejích, nebo šlapala novou stezku.
Obě ústřední postavy policistů jsou uvěřitelné, to je hlavní. Vnitřní problémy Laury Linhartové jsou také jasné. Kdo se kdy setkal s násilnou trestnou činností nebo devastačními zraněními na vlastní kůži (oči), ví, o čem je řeč, co se člověku honí v hlavě bez ohledu na rok a denní dobu... I v tomto případě bych mladou autorku pochválil. Neméně zdatně si poradila se zápletkou, zadržením a postupným odkrýváním a hledáním střípků. Zejména deníkový útržek, katalyzátor všeho, beru za excelentní, ač nejde o stěžejní látku jako třeba v Července Nesba.
Citací z něj mělo být víc. Trpková na mozkové procesy stvůry má, ne, že ne.
Výtky doopravdy nemám. Knihu jsem zvládl přečíst za pátek a sobotu. Formálně je rozřezána na 34 kapitol + prolog a epilog. Kapitoly najdete ve třech oddílech; Dívka s pihami jako hvězdy, Prkna, která znamenají smrt a Stvůra. Famózní detektivku vydal Kalibr, jemuž děkuji za recenzní výtisk.
Dávám 83 procent.
P. S.: Nedá mi to nenapovědět. Nezapomeňte, že čeština není angličtina, že čeština skloňuje a má například rody…
Vložil: Zdeněk Svoboda