RECENZE David Urban, Rozsudek smrti. Bez přehánění nejtemnější thriller českého autora
02.10.2021
Foto: Euromedia (stejně jako repro obálky v textu)
Popisek: David Urban na Světě knihy křtí svou novinku. Po jeho boku populární novinář a rovněž spisovatel Josef Klíma. Vpravo moderátorka Hanka Koutná
David Urban vydal v Kalibru (2021) sérii povídek Výjezdovka. Jde o šest příběhů postavených na reáliích, s nimiž se jako zástupce metropolitní kriminálky setkal. Co jsem vyčetl, je mu pětačtyřicet let, má dvě děti a kočky, sbírá komiksy. Krom toho debutoval (2020, Kalibr) sérií kratších příběhů Tři opice, za něž získal několik metálů. Nyní se pustil do nejnáročnějšího literárního útvaru, do detektivního románu. Čítá přes 400 stran a jde o hodně drsný příběh.
Jarda Horák slouží u městské policie, je šťastně ženatý, s manželkou čekají prvního potomka a práci u mužů zákona je plně oddaný, byť se občas setkává u kolegů s výsměchem kvůli svému dobráctví a blahosklonnému postoji ke spodině společnosti. Během jedné noční služby jsou s kolegou přivoláni k potyčce bezdomovců a narkomanů na kraji města, která skončí brutálním znásilněním a vraždou.
A přestože pro většinu přítomných policistů zapadne do dlouhé řady hrůzných zážitků, pro Jardu se noční výjezd stává předzvěstí nešťastného sledu událostí, které obrátí naruby celou jeho budoucnost. Kolik ran osudu člověk ustojí, než ztratí veškeré mravní a morální zásady?
Odpovím, že tři.
Nakladatelství Kalibr se dlouhodobě soustředí na krimi; Agatha Christie, Daniel Cole, Martin Goffa, Romy Hausmannová. Krom desítek jiných nedávno vydal Debutantku Jana Gardnera, o níž mohu s klidem říct, že je skvělá. A stejně jako u Gardnera, i Urban soustředí pointu do poslední věty celé knihy. Budu se snažit držet spoiler na uzdě, protože jinak byste přišli o dost zásadní překvapení.
Urban svůj román rozdělil do tří částí, které jasně uvozují jejich směr; Sex, drogy a první krev, následují Špatné zprávy a konečně Pomsta mrtvého muže. Děj je svým způsobem střídmý, zcela lineární a jako malou pomůcku napovím Věru Chytilovou, Jaroslava Brabce a rok 1989.
S hlavní postavou městského policisty, urostlého a hodného chlapa, se potkáme ve chvíli, kdy se ocitá někde v Praze, v rozvalině plné bezdomovců a feťáků. Jeden z nich volal, že došlo k trestnému činu. Popis této chodící zombie je věrohodný, stejně jako následující dění ukončené bitkou a zatčením vraha. Nejpalčivější na celé scéně mi přišla ta mrtvá nahá holka, se kterou měl pachatel styk. Podobných bodů v dalších částech bylo mnoho, což mě zprvu netrklo.
Protože nechci zdůrazňovat pointu, nebudu se k nim moc vyjadřovat.
Postav je sice mnoho, ale autor vhodně použil jak jména, tak příjmení. Pokud bych četl jen o Jardovi, Karlovi, Romanovi, Andule, Marii, Frantovi, určitě bych si je pletl. Příjmení ukázala tváře, stejně jako jejich charakter a praxi. Policie, vraždy, skinheadi.
Když přejdu k formě, zdůrazním především leitmotiv. Osudová chvíle celého díla se totiž odehraje v nenápadné kapitole v první části knihy. Nakonec jsem se k ní po dočtení vrátil, abych se ujistil, že jsem nic nepřehlédl, jelikož jsem si postupně vypisoval postavy vedle na papír. Takže tahle kapitola, stěžejní pro román, vám přijde docela ledabylá a nicneříkající. Prostě scéna; tři lidi, veselí, úprk do sprchy a domů… Vím, že to zní fádně, ale i kdybyste si kapitolu zapamatovali, nespojíte si ji.
V dalších dvou částech dojde k několika tragédiím.
Nečekal jsem je. Absolutně mě nenapadlo, že Urban, zručný autor krátkých textů, půjde na dřeň, nechá umřít ´nevinné´ lidi a díky tomu roztočí spirálu výrazných kruhů pod očima, násilí, mučení, vražd. Možná se to zdá přitažené na vlasy, ale ono to tak není. Pakliže byste čelili neřešitelnému a znali viníka svých problémů, také byste se možná uchýlili k razanci, s jakou se Jarda poddá svému osudu. Ten je nevyhnutelný a končí obdobně.
Výborně je popsaná rovněž policejní a kriminalistická práce, což je u Urbanovy praxe pochopitelné a beru ji jako samozřejmost.
Nečetl jsem doposud tak vyšťavující českou prózu plnou smrti, slepých ulic, bezmoci, beznaděje a trýznivého konce. O to víc se mi kniha líbila. Román je jiný, je tvrdý, je kombinací příjemného vyprávění a surových scén, je plný kontrastů a paradoxů, na nichž pevně stojí.
Chválím taky obálku Davida Dvořáka. Je chytrá, promyšlená a zcela kopíruje obsah, kdy během pár chvil lehne popelem vše, co může.
Lahůdka. 83 procent
Vložil: Zdeněk Svoboda