RECENZE Jana Bernášková, Coura. Perfektní knížka, překvapivě i pro muže. Od herečky z Ulice
30.09.2021
Foto: Se svolením: Luxor (Stejně jako snímky v článku)
Popisek: Ze křtu knihy
„Je pro nás velkou radostí a ctí, že můžeme být u vydání novinky známé herečky a dnes už i bestsellerové spisovatelky Jany Bernáškové. Kniha s úžasným názvem Coura už je v redakční péči a chystá se k vydání," oznámil nakladatel (Rosier) v půlce června letošního roku. Jak řekl, tak se stalo. Já vám proto mohu nabídnout osobitý pohled na titul, který mě v mnoha směrech překvapil i potěšil. Překvapil délkou, jež pevně držela vyprávěnou story, potěšil humorem, který jsem nečekal.
Co jsem se koukal, společnost Rosier vznikla teprve nedávno. Zapsána byla v únoru letošního roku a její obchodní záměr kopíruje klasické body uvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Když se podíváte na webovky, uvidíte podrobnosti. Má se jednat o směs vydávání knih, časopisu Knihkupec i marketingu. Knížky a marketing jsou ložené, obálka časopisu, co jsem tak koukal, stojí na Murakamim. Je vidět, že nad tím někdo opravdu přemýšlel...
„Jsme momentálně nejmladší knižní nakladatelství v zemi a toto prvenství nám patrně pár měsíců vydrží. Sledujte náš ediční plán, budeme v něm zveřejňovat přehled chystaných titulů. A věřte, bude to přehled velmi atraktivních autorů a témat," uvádí oficiální online prezentace.
Teď už dost k obecné rovině, přejdu ke knize.
První, co mě na Couře zaujalo, krom hezké obálky i grafiky Báry Balgové, byla její délka. Debut Jany Bernáškové, román Jak přežít svého muže (IKAR, 2020), měl 352 stran, Coura jich má 413. Kdo nikdy nepsal, přejde větu mávnutím ruky. Pokud se ale zamyslíte nad součtem, že během necelých dvou let vyprodukujete smysluplných 700 stran, musíte uznat, že to není málo. Ba naopak. Debut známé herečky, přiznávám, jsem nečetl. Ženské autorky mě dlouhodobě míjí, jelikož se soustředím především na židovskou literaturu, ruský realismus, samizdat a posledních pár let na detektivky. A mezi těmito autory moc dam nenacházím.
Coura je druhým titulem Rosieru a už po prvních dvaceti stránkách mi došlo, o jak svěží látku se jedná. Navzdory rozsahu v těch krátkých kapitolách Bernášková neztrácela tempo, neopakovala dialogy, nenudila. A především, to musím zdůraznit, mě tolikrát rozesmála, a že jsem to od ní nečekal. Proč? Několikrát jsem spisovatelku a protagonistku televizních (Ulice, Vyprávěj, Horákovi, Co ste hasiči) a divadelních rolí potkal. Pouštěl jsem ji na přechodech ve Vršovicích. Pamatuji, že měla teplákovku, mini-psa, dítě. Spěchala. Vlály za ní husté vlasy a zmíněný mini-pes. Fakt bych na první dobrou neřekl, že v sobě bude mít tolik literárního talentu.
Co se přihodí mladé herečce Lucii a její malé dceři, když při práci na roli potká svou bývalou lásku? Muže, kterého nechce potkávat ani na zastávce tramvaje, a teď ho musí pracovně líbat a vyznávat mu lásku? Jak dalece může iluze lásky zahýbat životem hlavní hrdinky? A může být rozchod nakažlivý?
Autorka v románu pro ženy Coura otevírá podle oficiální anotace s humorem a nadhledem ožehavá témata, o nichž se často jen šeptá nebo pokrytecky mlčí. Je možně milovat dva muže? Anebo snad ženu, i když nejste na holky? A jsou opravdu na prvním místě v životě každé ženy její děti, nebo je to jen klišé? Na to vše vám odpoví Lucie a její rozverné přítelkyně v románu Coura. Příběh o lásce v různých podobách, o mateřství, které nemusí každou ženu naplňovat, a o hledání štěstí, které máme často na dosah ruky, a přesto ho dokážeme obejít. Nechte se vtáhnout do příběhu, v němž se pozná snad každá žena...
Teď pohled muže.
Na první místo stavím rozum.
Hlavní postava funguje pragmaticky, jedná s citem, ať už v jakékoli situaci. Vulgarismy typu „nasrat“, „sereš mě“, jsou tak vhodně vypálené, že vůbec nepřekáží. Ba naopak. Figurám dodávají jasnou tvář. Jak si pravidelně vypisuji postavy obsáhlých a těžkých knih, tady to nebylo třeba.
Lucie Májová má přítele Karla, který se po osmi letech rozešel se Simi (Simonou). Počet roků berte s rezervou, píšu zpaměti. Má dceru Kristýnu se svým ex, s Tomášem. A taky spoustu vnitřních hlasů, motivací, známých. Situace řeší razantně, výrazně, vždy přesvědčená o své pravdě, ačkoli několikrát dojde k jisté míře uvolnění, tedy k omluvě.
Děj ženou dopředu střety, aniž by byly násilné nebo nepochopitelné. Nejsilnější pasáží jsou divadelní scény, zejména brilantně popsané pocity po premiéře. Jak jsem zmiňoval, že mě bavil humor, vtipné rozhovory, nelze přehlédnout ani detailně znázorněné erotické scény. Prostě sex. Ten sice prostupuje dějem, ale pro mě nebyl tím nejpodstatnějším. Klíčové se ukázaly právě ty vnitřní monology zdůrazňující váhavost a kontrasty mezi přístupem muže a ženy. Vrcholem byla postelová scéna končící pláčem s očekáváním, jestli chlap řekne „promiň“ nebo „jdi do prdele“. Kdo brečel? On.
Ač se píše, že jde o román pro ženy, což beru hodně s rezervou, velice mě ta postava Lucie Májové bavila. Máj vnímám jako lásky čas, přídavné jméno Májová je bezesporu orientováno na umělecké prostředí (Vltavský, Červená, Sázavský...). Tolik k uchopení příjmení.
I když se kolikrát hlavní postava rozhodne správně, hlasy v hlavě jí tvrdí něco jiného. Podobných momentů je bezpočet a nejhorší by bylo nad nimi přemýšlet. Počítám, že většinu situací Bernášková prožila, případně se inspirovala okolím. To je nejpodstatnější. Cesta, kterou razil Hrabal, Klíma, Škvorecký, Lustig; poslouchat, vnímat, pamatovat, psát...
Budoucímu bestselleru dávám 80 producent a děkuji nakladateli za recenzní výtisk.
Vložil: Zdeněk Svoboda