RECENZE Švédská událost roku. Nina Wähä, Odkaz. Drsné, surové, podmanivé
27.09.2021
Foto: Se svolením: JOTA (stejně jako repro obálky v textu)
Popisek: Nina Wähä, Odkaz
Stockholmská herečka, spisovatelka a hudebnice debutovala v roce 2007 románem S som i syster (S jako sestra). Její romány Titta inte bakåt! (2010, Neohlížej se zpět!) a Odkaz (2019) přinesly chválu kritiky a nominaci na prestižní Augustovu cenu.
Měl jsem možnost díky nakladatelství Jota, které koupilo práva na vydání Testamentu (Odkaz), recenzovat právě tuto knihu. A hned úvodem musím říct, že četné zmínky o humoru u mě zůstaly zcela zanedbatelné. Takto drsnou, syrovou i surovou knihu, aby člověk pohledal. Odkaz je opravdu výjimečný text.
Abych byl upřímný, ze švédské literatury toho moc neznám. Snad s výjimkou Astrid Lindgrenové, Stiega Larssona. Mám ještě povědomí o Augustu Strindbergovi. Samozřejmě se mi plete Norsko, Dánsko, Finsko i Švédsko, co se osobností týká. U Švédska mě spíš zajímá hokej; bratři Sedinové, Mikael Backlund, Nicklas Bäckström, Henrik Lundqvist… Už dnes legendy.
Takže s tímto tristním základem jsem se pustil do četby.
První stránky mi evokovaly divadelní hru. Bez přehánění. Aby v románu stála jména postav s jejich úsečnou charakteristikou, je vyloženě divadelní praxe scénářů. Však si najděte jakoukoli starou divadelní hru a budete doma. Seznam desítek postav byl však užitečný. Jinak bych se absolutně ztrácel. Po zhruba stovce stran se všechno vybarvilo. Respektive autorka svým ´děsně jiným´ stylem vyprávění roztáhla křídla a začalo to pravé drama. Ke způsobu vyprávění se ještě dostanu, zaslouží pozornost.
Je člověk zodpovědný za hříchy své rodiny? Dá se minulost nějak změnit? Lze ji zkusit přepsat? Tyto otázky si klade švédská spisovatelka Nina Wähä v nevšedním románu Odkaz.
Když Annie otěhotní, vydá se na návštěvu zpátky tam, kde vyrůstala. Rodinný statek se nachází v údolí Tornedalen na hranicích mezi Švédskem a Finskem. Tady se mluví vlastním jazykem, meänkieli. Není to ani švédština, ani finština, je to něco třetího. Annie domů nejede zrovna ráda a nikdo ji nevítá s otevřenou náručí.
Rodinu tvoří dva rodiče a dvanáct dětí (nebo čtrnáct, podle toho, jak se to počítá), které nikdy netáhly za jeden provaz. Máme tu svůdce, šikovného nejstaršího syna, trestance, syna homosexuála, který si nedělá nic z toho, co si o něm myslí ostatní. A pak je tu Annie, která je v tom. A matka, která se rozhodla, že už se musí něco stát. A k tomu všichni ostatní. A v neposlední řadě otec, který ukrývá temné rodinné tajemství. Nebo lépe řečeno: on je tím tajemstvím. Nastal čas se s tím vypořádat. Brzo už nic nebude jako dřív.
Postav je jak máku. Jejich osudy jsou neskutečně podivné, tajemné, jiné. Přídavné jméno jiné bych ideálně dvakrát podtrhl. Pokud jsem tolikrát četl v notickách ke knize, že obsahuje humoristické prvky, tak je to naprosto mimo mísu. Stejně jako mnozí recenzenti přehlíželi zoo-porno u Serotoninu, u mě na prvním místě stojí sexuální scény. Přišly totiž z ničeho. Jako byste četli o jízdě auta, všechno je krásné, sluncem zalité, motor burácí, krajina plyne. Prásk. Mrtvé dítě pod pneumatikou, devastační zranění neslučitelná se životem. A vy nad tím vším. Přesně to je kumšt recenzované Švédky. Z téměř ničeho vymáčknout maximum.
Ačkoli se kniha jmenuje Odkaz, případně Testament, je především o formách lásky. Nebudu tady filozofovat nad tím, kde byla láska během druhé světové války i jindy, neboť i tam byla. Láska má totiž mnoho forem. I nenávist je formou lásky, jako je karmín formou červené.
Takže abych zkrátil své rozjímání.
Rodina má řadu dětí, které přežily. Přežily proto, že první děti zemřely. Cejch na čele to znamená nejen pro matku, ale i pro podivínského otce. Matka trpí kvůli vztahu i minulosti, pokusila se zabít. A to měla vařit, prát, uklízet… Otec se otevře v samém závěru, ve své závěti. Těch několik stran není klíčem ke knize, slouží k pochopení jedné z ústředních postav. Prošel válkou, vraždil, ale někdy to bylo dobré, mrtvola měla stejnou velikost bot. To bylo super! Analogicky skládaných drobností je tolik, že osvojit si autorčin styl mi dalo chvíli zabrat. Čtete o povídání, příjemném večeru, když najednou je před vámi scéna orálního sexu mezi nastávajícím manželem jedné ze sester. A jejího homosexuálního bratra. Vážně jsem žasnul, kam autorka směřuje. Kombinace odlehčenosti s ryzí pudovostí. A to jsou jednotlivé kapitoly uvozený jakoby vtipně, úplně nenápadně, což je další záměr. Kontrasty jak rána palicí po hlavě.
"Siri nebyla nábožensky založená, nevěřila v Boha, ale věděla, že by dnes její děti žily, kdyby je měla s jiným mužem. Na druhou stranu by se jí nenarodily tyhle, narodily by se jí jiné. A mohla si skutečně přát, aby Elina a Riiko zůstali naživu, i kdyby to bylo na úkor těch dětí, které žily dnes?
Je to zvláštní, protože Siri ho zpočátku skutečně milovala. Rozhodla se, že ho bude milovat. Vydržela to několik let. Jenže v něm sídlila jakási ničivá síla. Síla, která byla snad zprvu vzrušující, ale možná právě kvůli ní láska nakonec vyhasla. Siri se s tím smířila, že je konec, že odteď bude život vypadat jinak, ale i tak dokázala cítit radost a vděčnost za děti, které jí dal. Ty, které žily, přežily. Rozvod nepřipadal v úvahu."
Určitě by stálo za to znát historii země, když víme, že postava matky pochází z Karélie, odkud se musely vystěhovat stovky tisíc lidí během 20. století. Jestli šlo o sondu do živé historie, nevím, nejsem znalec severu.
Nina Wähä vytvořila jakýsi barvitý obraz černobílého světa, kde děti nejsou dětmi a dospělí jejich rodiči. A vlastně jsou. Jenomže každý má to vnímání jinak. A jinde. Vysilující četbu s náznakem detektivní zápletky, která se nakonec nekoná, určitě doporučím. Dodám však, že je to těžké, náročné, že to ždímá hlavu i oči.
Jota opět dokázala vynikající cit. Po Delii Owensové (Kde zpívají raci) a Valérii Perrinové (Vyměnit vodu květinám) přišla Nina Wähä. Kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury a přeložila ji Helena Stiessová.
Vložil: Zdeněk Svoboda