RECENZE Americká držitelka Pulitzera vzývá ruskou klasiku. Anne Tylerová, Rusovláska u cesty
01.09.2021
Foto: Ikar
Popisek: Anne Tyler
Brzy (25. října 2021) osmdesátiletá Anna Tylerová v Evropě nepatří mezi nejčtenější spisovatelky. V USA je to opačně. Tam se řadí mezi klasiku, povinnou školní literaturu a nejvýznamnější autory současnosti. Její knihy jsou hojně překládány a nenapodobitelný styl dokáže strhnout davy. To prokázala jak na vyloženě krátkých textech (Rusovláska u cesty), tak u ryzích ság (Špulka modré nitě). Krom toho v roce 1989 obdržela za román Breathing Lessons Pulitzerovu cenu. Stejně tak byla nominována na Man Booker Prize, což je takový knižní Oscar.
Už samotný název mě vrátil k Werichovi, kdy tento národní podklad jihnul nad českým jazykem. Po návratu ze Států se často snažil vysvětlit rozdíl mezi řečmi. Werich užil spojení kulaťoučké jablíčko. Každý si ihned představí, jak velké ovoce je, jaký má tvar. Zato Američan se příliš rozplývat nebude. Řekne něco jako „round little apple"... Proč to píšu? Kvůli dvěma románům, oba vyšly u Ikaru, a jejich názvům. A Spool of Blue Thread nese český název Špulka modré nitě a recenzovaná Rusovláska u cesty je v originále Redhead By the Side of the Road. Kdybych chtěl hodně šťourat, překládal bych to jako „červená hlava na kraji cesty". Čeština je prostě úžasná. A těžká.
Micah Mortimer, ústřední postava Rudovlásky, je zdánlivým otrokem svých zvyků. Počítačový odborník na volné noze a správce bytového domu v Baltimoru vede stabilní a pevně ohraničený život a zdá se, že mu to tak vyhovuje. Jednoho dne se však jeho rutina rozpadne. Přítelkyně mu řekne, že se bude muset vystěhovat ze svého bytu, a u jeho dveří se objeví cizí teenager s tvrzením, že je jeho syn. Tato překvapení a způsob, jakým obrací Micahův pečlivě zorganizovaný život naruby, ho nenávratně změní.
Tylerovou jsem v titulku přirovnal k ruské klasice. Nedělám to zbůhdarma. Spisovatelka se skutečně věnovala nejprve ruské, posléze slovanské literatuře, a to přímo na Kolumbijské univerzitě. Nejen ona, stovky dalších žáků tam zcela jistě slyšeli termín лишний человек – zbytečný člověk. Ačkoli je nejčastěji spojován s románem Ivana Alexandroviče Gončarova Oblomov a s Dostojevského Zápisky z podzemí, není to úplně pravda. Kdosi mimo hlavní proud tu vždycky byl. Jen škatulka chyběla.
Tylerová postavou Micaha Mortimera skloubila absolutně běžný život plný standardních kroků s nečekaným rozvratem jeho mentálního i fyzického běhu. To celé na pozadí úplně obyčejné události. Nejprve jde o přítelkyni, učitelku, jež musí opustit byt i s kocourem, následně o osmnáctiletého kluka, tvrdícího, že je Micahův syn. Ten v obou případech reaguje až nezúčastněně. Spíš mu vadí, že se přítelkyně Cass nechce trochu pomazlit v posteli…
Všechno, co se děje pak, reminiscence, výčitky i zvraty, přichází ex post. ´Synovy´ problémy ve škole, rozchod, marné hledání nové lásky.
Na útlé novele je nejkrásnější jazyk a spisovatelčin odstup. Před pár lety jsem četl Špulku modré nitě a naivně se domníval, že Ikar dělá knihy výhradně pro ženské pohlaví. Spletl jsem se. Špulka modré nitě je nádherná. Rodina Whitshankových je obyčejná, a přeci jiná. Docela odlišný pohled na hrdinu Tylerová nabídla v Běhu času.
V něm si Willa Drakeová přesně pamatuje zásadní okamžiky svého života. Když jí bylo jedenáct, opustila ji matka. Když jí bylo jednadvacet, vzdala se svých akademických ambicí a přijala nabídku k sňatku. Když jí bylo čtyřicet jedna, došlo k nehodě, která z ní udělala vdovu. Dnes je Wille šedesát jedna let a ráda by se stala babičkou. Není si však jistá, zda k tomu vůbec kdy dojde…
Úctu k životu Tylerová prokazuje v celé své dosavadní tvorbě, bez ohledu na šablonu scénářů, povídek nebo přímo románů. Jde o nenapodobitelně citlivé psaní, kdy mě napadá přirovnání snad jen k Robinsonu Jeffersovi nebo precizně fungujícímu Uptonu Sinclairovi.
V překladu Marcely Nejedlé s nádhernou obálkou Lucie Vávrové vydal Ikar. Na řádcích nezvyklé gramáže papíru jsem neobjevil překlep ani chybu. Délka čtení je necelých pět hodin.
Vložil: Zdeněk Svoboda