RECENZE Hutný román perem českého autora? Lední medvěd na Šumavě. To je Václav Holanec a Díkůvzdání
21.07.2021
Foto: Nakladatelství Odeon (stejně jako snímek obálky v článku)
Popisek: Václav Holanec
Čtyřicátý svazek edice Odeonu Česká řada pokračuje v nastoleném trendu pečlivé dramaturgie. Ať už jde o velikány, jako například Arnošta Lustiga, nebo současné prozaiky Emu Labudovou (upozornila na sebe prvotinou Tapetář, za niž byla nominována na Magnesii Literu v kategorii Objev roku), Annu Bolavou, Radovana Menšíka, pozoruhodnou Kláru Notaro či Hanu Andronikovou (Zvuk slunečních hodin). Ve zmíněné edici je těch zajímavých jmen ještě mnohem víc.
Já se protentokrát soustředil na velmi ambiciózní počin. Na rozsáhlý a mnoho let upravovaný román se vším všudy. Autorem je Václav Holanec, známý svými Herci (Knižní klub, 2012). Díkuvzdání, recenzovaná próza, je poměrně nečekaná věc. Už jen fakt, že někdo píše román, o ledasčem svědčí. Rozsáhlé prozaické dílo nepíšete proto, abyste byli slavní. Každý pochopitelně začíná básničkami, přechází na novely nebo povídky. Román budí respekt. Nepíše se i z toho důvodu, jak složité je kompozičně udržet celek.
Každý, kdo se s takto náročným útvarem setkal, potvrdí, co je na něm nezbytné. Ano, jde o škrtání, přepracovávání. Mravenčí, nepříjemnou a neviditelnou práci. Ke kolika zásahům došlo u Díkuvzdání, si nedovolím odhadnout. Je ale vcelku pochopitelné, že když se ten nápad na omezení mužské sexuality zrodil už v roce 2013, bylo těch tlačítek "" zmáčknuto bezpočet. Výsledkem je sytý, byť přímo vyprávěný osud faráře Františka Zábrany. Vyprávění je rozprostřeno do blízké budoucnosti a nachází se zhruba mezi lety 2033 a 2034.
Zatímco první generace FancyManů sloužila jako zábavný, ale spíše pasivní doplněk ke klasickým vibrátorům, další generace přinesla revoluci. K vytvoření virtuálního milence spojily síly společnosti Apple a Tesla. Mnozí už na přelomu století prorokovali, že v roce 2050 bude běžný sex mezi lidmi a roboty. Došlo k tomu dříve, avšak humaniodní hyperrealistické figuríny, které se ani nenaučily pořádně mluvit a chodit, prohrály. Nemoc díkuvzdání učinila rošádu v preferencích a v následujícím tahu virtuální FancyMan položil těžkopádné panenky sex dolls na lopatky.
Skončil svět, tak jak ho lidé znali. Na konci dvacátých let našeho století způsobila záhadná nemoc, že všichni muži na planetě ztratili schopnost sexuálně žít a mít děti. Nedaleko místa, kde byla nalezena Věstonická Venuše, stojí kostel s farou. I zde se vše bortí: faráře Františka Zábranu trápí děsivé sny, zjevuje se mu mrtvý papež a nakonec zjistí, že právě on je vůči nemoci imunní! A k završení všech zemětřesení stačí jen málo, zamilovat se do psychoterapeutky Marie. Na rozdíl od dokonalých virtuálních partnerů, kteří opuštěným ženám umí splnit každé přání, si římskokatolický kněz v Strachohlávkách nedokáže představit, že by porušil celibát…

Kontrastní přístup k látce je patrný a netřeba ho více rozebírat. Farářův život je pěkný. Jiné přídavné jméno mě nenapadlo. Je přiměřený době, okolnostem, neodráží se v něm příliš prostředí, zejména pak místní ženy. Nenastavuje zrcadlo ani nehodnotí. Postava Františka Zábrany je v podstatě každý mužský, který se snaží žít, jak se žít má, a přitom občas ujede. Jistě, lze to považovat za hřích, což je explicitně rozvedeno během několika rozhovorů s novináři, ale neděje se žádná tragédie, natož antická. Což je taky zajímavý prvek. Kdybyste se vydali po vývoji románu a spočinuli u jeho kategorizace, zcela jistě byste Holance nezařadili. Je to sice svým způsobem epistolární román, ale taky má prvky iniciace. Má v sobě jiskru realismu i naturalismu. Od všeho něco. Přitom se pořád pevně a lineárně drží vývoje hlavní postavy, kterou formují především dva faktory: láska a doba.
Abych přestal s nudnou teorií, pustím se krátce do osobního pocitu.
Knížka se mi četla hrozně dobře. Necelých devadesát (85) pojmenovaných kapitol (Co nelze vysvětlit, Platí mozek, Kázat kardiostimulátorem) je stručných, jasných, obsahuje svižné dialogy. A především; neutíká. Nenoří se do více a více promotaných struktur. Pakliže se popisuje erekce, není to mnohovýznamové. Pakliže se popisuje (ukázka výše) jakási pomůcka, je to o ní. Pokud autor zmiňuje kupříkladu papeže a jeho přístup k umělému oplodnění, vyhýbá se, díky bohu, encyklikám. Název, což mi teď došlo, by šel taky více rozvést. Román se sice jmenuje Díkůvzdání, ale pro lepší pochopení pracujte se Vzdáním se díků. Po padesáti stránkách mě pochopíte.
Překrásná je retro obálka. Jedna z nejhezčích, jakou jsem v celé edici viděl. Taky kvituji absenci chyb a přepisů. Je jasné, že jsem v závěrečné části letěl a nevnímal nic než děj, ale i tak jsem si jistý, že bych si něčeho všiml.
Velmi ctižádostivý počin vznikající snad šest let oceňuji. Především fakt, že se na něm nepodepsal zub času. Postavy se chovají a mluví stejně, což bývá největší úskalí takto časově rozestoupených prací. Finále je grandiózní a úměrné ústřední postavy. Stejně jako osud lidí, jednotlivců, může být popsáno tak, že kde něco končí, něco jiného začíná. Pakliže se za něčím novým objeví velká černá kaňka, na významu to nic nemění.
Holancovi k jeho náročnému dílu gratuluji a dávám 84 procent.
Jediné, na co neumím přesně odpovědět, je vzorový čtenář.
Několikrát jsem si totiž říkal, komu je vlastně kniha určena, jelikož se nebrání striktnímu pohledu na pohlaví. Dokonce ani to anorganické nezůstává stranou zájmu.
Všem budoucím čtenářům přeji příjemné čtení a zdůrazňuji, že kniha je sci-fi. Nic takového nás bezesporu nečeká… Doufám.
Vložil: Zdeněk Svoboda