RECENZE Strhující Sandro Veronesi a jeho Kolibřík. První představení italského fenoménu pro náročného čtenáře
16.07.2021
Foto: Nakladatelství Odeon (stejně jako snímek obálky v článku)
Popisek: Sandro Veronesi
ODEON a jeho světová knihovna po úžasném Murakamim přináší snad ještě větší nářez, pokud mohu použít tento citově zabarvený termín. Knihu v překladu Alice Flemrové a s překrásnou obálkou Ivana Brůhy ovšem doporučím především náročným čtenářům. Ti, kteří se ztrácejí v rovinách času a vypravěčských pohledech, s ní budou mít nemalé problémy. A to už vůbec nehovořím o stylu, jaký tento italský bard nastavil, co se děje týká. Jak je smutná obálka, je hodně trpký a nešťastný i samotný příběh. Byť dávkovaný a úmyslně roztříštěný do rozmezí od roku 1960 po blízkou budoucnost. Žádné sci-fi se však neodehrává.
Pakliže nebudete číst jako já, tedy od doslovu, ale vezmete to hezky popořádku, jako první narazíte na Beckettův slogan: „Nemohu pokračovat. Budu pokračovat". Myslím, že se jedná o parafrázi z autorovy prózy Nepojmenovatelný (1953). Tamní hrdina v bolesti života nedokázal mlčet, nedokázal nemluvit. Byl sám, jeho samota byla jeho životem.
Celá Veronesiho próza, myslím aktuálně recenzované dílo, chodí v týchž botách existencialismu (více) a absurdity (míň). Jenomže jak lze připodobnit Jarryho nebo Ionesca, tak Veronesi ke všemu přidal ještě realismus, snad naturalismus. Pokud Havlův Hugo Pludek splývá a Pinterův Stanley v Narozeninách prchá kamsi ze světa č. 1 do světa č. 2, tak Veronesi zmiňuje rakovinu, kostní dřeň, tedy leukémii, sebevraždu a vlastně i nemilosrdnost smrti.
V úvodu jsem zmínil dávkování, čímž jsem v podstatě odpověděl na románovou strukturu. Depka, jaká z jednotlivých kapitol plyne, je vážná a nemaskovaná. Většina scén je ukrytá do jakýchsi realistických kontur, přesně těch, jež využíval Genet nebo Dürrenmatt. Míříte směrem na cíl, zatímco se k vám mezitím otočil zády. Akorát to nevíte.
Hrozně těžko se popisuje absolutně dokonale zvládnutá literární část. Autorský styl v překladu Flemrové dokáže hýbat okamžikem i danou situací. Nemám naprosto žádné srovnání s tím, jak autor píše. V Československu jsem se s podobně stupňovitou řečí nepotkal. Až půjdete kolem knihkupectví, zastavte se na pár minut a přečtěte jednu nebo dvě stránky. Bude to stačit, abyste pochopili, co se snažím tak pracně vysvětlit.
Je těžší setrvávat na místě, nebo být neustále v pohybu? Má neštěstí vyhrazené jízdní pruhy, nebo to do nás napálí nazdařbůh? Nejnovější román uznávaného italského spisovatele Sandra Veronesiho Kolibřík (Premio Strega 2020) klade čtenáři řadu otázek a všechny se nějak dotýkají tajemství a ironie lidského osudu, pomíjivosti našich životů i snahy zabránit tomu, aby se chvíle, jež jsme prožili, „neztratily v čase jako slzy v dešti“.
Nenápadným hrdinou příběhu jedné rodiny, který si čtenář musí poskládat sám ze střípků života zprostředkovaných empaticky ironickým vševidoucím vypravěčem z dopisů, e-mailů, esemesek a záznamů telefonních rozhovorů, ze seznamů a inventářů – neboť věci mají v životech lidí svůj význam a svou roli – je oční lékař Marco Carrera přezdívaný Kolibřík: zpočátku kvůli svému malému vzrůstu, později pro své urputné úsilí udržet se na jednom místě i navzdory pohromám, jež se na něj řítí.
Sandro Veronesi podle mnohých potvrdil svou pověst jednoho z nejlepších současných italských romanopisců, neboť se přesvědčivě vypořádal s nesnadným úkolem zachytit ducha času i jeho plynutí a vtisknout individuální zkušenosti kolektivní rozměr.
Román jsem četl asi pět dnů, což u mě nebývá zvykem. Nejtěžší bylo oprostit se od reality a přesunout se do šedé mozaiky. Ačkoli není postav mnoho, vrstvené vyprávění a rozvádění, matoucí čtenáře s účelem uklidnit před emoční bouří, se čte velice ztěžka. Když už jste v něm, jde to. Zabřednout, dá zabrat.
Posuďte jeden odstavec sami: Římská čtvrť Trieste je, dalo by se to tak říct, středem tohohle příběhu plného spousty dalších středů. Je to čtvrť, jež odjakživa kolísala mezi elegancí a úpadkem, mezi přepychem a průměrností, mezi privilegovaností a ordinérností, a to by prozatím stačilo, je zbytečné ji dále popisovat, protože její popis by se na začátku příběhu mohl jevit nudným, ba dokonce kontraproduktivním. Ostatně, ten nejlepší způsob, jak můžeme nějaké místo popsat, je vyprávět, co se tam děje, a tady se co nevidět stane něco důležitého.
Podobně podivně zkroucených, ovšem překrásných jazykově i stylově stavěných pasáží, je hrozně moc.
Veronesi je jak šálení, chvíli ho držíte, pak někam zmizí.
Kolibřík je abnormálně těžká kniha, již hodnotím osmdesáti procenty. Děkuji ODEONu za poskytnutí recenzního výtisku.
Vložil: Zdeněk Svoboda