RECENZE Elie Wiesel, Noc. Proslulý pohled na koncentrák
10.07.2021
Foto: Se svolením: Haaretz
Popisek: Elie Wiesel
Nakladatelství LEDA se o ediční řadu Odvrácená tvář stará víc než pečlivě. Kdokoli má zájem ponořit se do literatury faktu, může vstoupit. Na výběr jsou Krysy z Ravensbrücku, Leviho opus Je-li toto člověk, neméně známý Jeden den Ivana Děnisoviče nebo Schindlerův seznam. Ve všech případech se jedná o nejvýznamnější záznamy jedné nezapomenutelné éry. Spolu s Primo Levim a deníky Anny Frankové se Wieselova Noc řadí mezi nejznámější tituly literatury šoa. Právem.
„Kousek od nás stoupaly plameny z nějaké jámy, gigantické plameny. Něco se tam pálilo. K díře přijelo nákladní auto a vyklopilo svůj obsah: byly to malé děti.“
Ve městě Sighetu, jenž za války obsadilo Maďarsko, prožívá Elie dětství ve zbožné židovské rodině. Lidem se zdá, že válka je kdesi daleko a že dřív než nacisté tady budou Rusové. Na jaře 1944 ale přijdou Němci a v krátké době deportují Židy do vyhlazovacích táborů. Elieho rodina se dostává do osvětimského pekla. Patnáctiletého Elieho oddělí od matky a sester, podaří se mu naštěstí zůstat s otcem, a to jim oběma pomůže, aby přežili následujících měsíce plné utrpení. Pak se přiblíží fronta a Němci vězně vyženou na několikadenní pochod v mrazu a sněhu, než je odvezou vlakem do Buchenwaldu. Těsně předtím, než tábor osvobodí Američané, umírá Elieho otec za hrůzných okolností, které budou Elieho už navždy pronásledovat…
Těmito slovy lze shrnout děj velmi útlé knihy, prvně bez výraznějšího zájmu veřejnosti vydané v osmapadesátém roce ve Francii. Autor si dal hned několik let odstup. Stejně bych mohl parafrázovat Leviho. Je-li toto člověk (Se Questo è un Uomo) ovšem vyšel ´už´ dva roky po konci druhé světové války. Jenomže i kdyby vyšel ještě později, třeba v osmdesátých letech, na významu by neztratil. Drtivá většina literatury šoa nenese děj coby klíčové sdělení. Tím nejpodstatnějším je poselství. Jak se řada lidí, kteří přežili, věčně ptá, proč to Němci dělali, je neméně těch, kdo už o peklu druhé světové války nemají ponětí. A co hůř, nemají ani zájem něco se dovědět.
Ačkoli je Wiesel držitel Nobelovy ceny (1986) a napsal desítky románů, velmi pochybuji o tom, že ho najdu v osnovách pro střední školy. Pokud chcete jít jiným směrem, Nocí (La Nuit) začněte.
Pouť každého člověka, který se ocitl uprostřed koncentračních táborů, začíná stejně. Tma, smrad a strach v dobytčáku, osvětlená rampa, noc, štěkot psů, bití důtkami, řev, řev, řev. Následná selekce a pak už jen něco, co život připomíná pouze nádechem a výdechem. Wiesel v tomto směru nezkrášloval. Pakliže si vybavil klid a odpočinek, napsal to. Pakliže si vybavil noční nekonečné apely, zdůraznil je. Pakliže si vybavil zoufalého otce, jehož ostatní vězni bijí, vypsal se. Pakliže si pamatoval na svůj odraz v zrcadle, který spatřil až po válce a z něhož měl i s odstupem času hrůzu, popsal ho. Jako terapii, jako určitou snahu o to zapomenout.
Že to, co lidé v koncetráku prožili, zapomenout nelze, není třeba opakovat.
Noc je ohromně silná v pohledu (dítěte) a v detailech. Ať už jde o boty, o lžicí vyrvaný zub na záchodě nebo o úplavici. Popisy vražd, poprav, umírání, to je na samostatnou kapitolu.
Jak jsem řekl, kniha je především poselstvím, až potom příběhem dospívajícího muže uprostřed haldy živých mrtvol, z nichž jen pár neztratilo naději.
Dětem bych Noc určitě nedoporučil, ale starší patnácti let jí už mohou směle začít…
V překladu Aleny Bláhové a bez jediného překlepu či chyby vydala LEDA, jíž děkuji za recenzní výtisk.
Vložil: Zdeněk Svoboda