RECENZE John Donoghue, Šachy se smrtí. Příběh z Osvětimi. Úplně jiný než ty, které znáte
19.06.2021
Foto: Pixabay
Popisek: Osvětim
Nepřeberná je studnice příběhů literatury šoa. Zmíním jich účelově jen několik. Nikdo nás nečekal od Helgy Hoškové-Weissové, Josef Müller – Příběh židovského vojáka druhé světové války, Elie Wiesel a jeho Noc, které se budu věnovat v následujících týdnech, Shlomovo svědectví V pekle plynových komor nebo Fotograf z Osvětimi o osudu Wilhelma Brasse. Všechny tituly mají jedno společné. Jde autobiografické či biografické vzpomínky na horor holocaustu a druhé světové. Kniha, kterou mi laskavě poskytlo nakladatelství JOTA, je jiná. Jde o fikci. S realitou má vlastně společných jen několik jmen: Obersturmbannführery Rudolfa Hösse (Waffen-SS) a jeho nástupce Arthura Liebehenschela, nebo třeba Vinzenze Schöttla, velitele tábora Monowitz. Vše ostatní je smyšlené tak prazvláštním způsobem, že mě to nutilo přemýšlet už během četby.
V roce 1962 se na šachovém turnaji v Amsterodamu setkají přeživší z Osvětimi a jeho bývalý kat.
SS Obersturmbanführer Paul Meissner přijíždí do Osvětimi rovnou z bojů na ruské frontě, kde byl těžce zraněn. Není schopen další aktivní služby a jeho prvním administrativním úkolem je zlepšit upadající morálku mezi německými důstojníky v táboře. Organizuje vznik šachového klubu, který se u mužstva těší oblibě díky pokoutním sázkám na výsledky jednotlivých partií. Když se ovšem Meissner dozvídá, že šachy mezi sebou hrají i vězni, upoutají jeho pozornost zvěsti o údajně neporazitelném židovském hodináři Clémentovi. Roku 1962 se Clément při šachovém turnaji setkává s Meissnerem. V Osvětimi byl Clément přinucen hrát proti nacistickým dozorcům: pokud vyhrál, směl jednomu ze spoluvězňů zachránit život. V případě prohry by přišel o ten svůj. Meissner, nyní kněz s tichým vemlouvavým hlasem, byl v Osvětimi oním důstojníkem SS, který Clémentovi přikázal hrát, aby se Němci v souboji s údajně neporazitelným Židem mohli utvrzovat ve své nadřazenosti.
Když jsem si prvně přečetl anotaci, dlouze jsem bádal, jak je možné, že jsem o něčem takovém neslyšel. Nezdálo se mi, že bych tak palčivou událost přehlédl, o to víc, že by Němci dokázali něco takového vůbec zprodukovat, natož navrhnout. Výsledkem bylo sebe-ujištění, že příběh je vymyšlený.
Když jsem potom pátral po autorovi, liverpoolském odborníkovi na duševní zdraví Johnu Donoghueovi, došlo mi, jak to celé myslel. Ten příběh totiž není o autentických prožitcích osvětimského pekla, jinak to prostě nazvat neumím, je to o míře odpuštění a vlastní svobody. Obojí jde ruku v ruce. Jestliže se Lex van Weren (Trumpetista v Osvětimi, CPRESS, 2021) pravidelně vydával do Německa pozorovat tamní obyvatele, nedělal to z plezíru. Snažil se pochopit, co je vedlo k tomu, jak se během války chovali. Řada přeživších Židů ještě desítky let po tom, co měli štěstí vyhnout se plynovým komorám, svorně opakovala, že Němci by nepodala ruku. Že se k lidem chovali hůř, než jak se zvíře chová ke zvířeti. Detaily si jistě každý domyslí.

John Donoghue zvolil prolínající se přístup jak k událostem, tak k hlavním postavám. Prim bezesporu hraje koncentrák, ovšem klíčovým je přístup roku 1962. Oba ústřední hrdinové se setkávají, začínají spolu hovořit, postupně se dostávají do mysli druhého. Závěrečnou část nevyzradím.
Musím uznat, že syžet je postaven především na vnitřní síle postav. Děj jako takový hraje vedlejší roli pro obhájení skutků a slov, jež se odehrají právě po válce. Stejně tak jsou vedlejší i kapitoly před začátkem války a těsně po ní. Nyní mluvím o nechronologicky řazeném ději, je na přeskáčku.
Pokud se věnujete literatuře šoa, budete zaskočení. Kniha obsahuje autentické termíny, zobrazuje apely i selekce, ale cosi je v ní jinak. To cosi je především míra odpuštění a literární fantazie. Právě proto si autor vybral pro SSmana Meissnera roli kněze s kolárkem. Zvláštní, hodně zvláštní i soucitný přístup, jenž si nedovolím hodnotit.
Velmi bych chtěl pochválit překlad Heleny Hartlové, všiml jsem si snad jen absence přehlasovaného ö u Schöttla. Jinak jde o moc hezkou češtinu. Stejně báječná je grafika Veroniky Cágové a autorova šachová invence v názvech kapitol. Na to, že jde o debut, moc taktických chyb nenacházím. Donoghue věděl, co sleduje, věděl, kam míří, věděl, jak to rozuzlit. Důležitá byla taky faktografie. Nálety počínaje a okolím Slezska a Brna konče.
Knihu doporučuji a hodnotím 73 procenty.
Vložil: Zdeněk Svoboda