RECENZE Petr Macek znovu oprášil důvtip Sherlocka Holmese. Vychází Případ dobře vychlazené pomsty
14.06.2021
Foto: Archiv spisovatele Petra Macka
Popisek: Novinář a spisovatel Petr Macek
Pustit se do Doylova mistrovského díla není snadné. Chce to kus odvahy, znatelnou špetku pokory, ale především bystrý mozek a zaměření na detail. Právě v tom je totiž mistrovství proslulého detektiva. Ne vždy se to povede. Já měl ale to štěstí, že většinu epigonů Holmesových případů napsali velice zdatní spisovatelé. Na první místo přitom stavím Sophii Hannahovou. Reedice Mackových próz si ovšem se zahraniční konkurencí nezadá. Má spád, je inteligentní a vždycky obsahuje něco navíc. V tomto aktuálním případě sufražetky a echo blížící se první světové války.
Sherlock Holmes je v současnosti poměrně výnosná obchodní značka. O jeho oživení se snaží desítky spisovatelů i nakladatelů. Připomenu Lathamovu Rudou věž, Adamsův Boží dech, již zmíněnou Hannahovou a například její Vraždy na Ledňáčkově vrchu, sbírku hádanek Garetha Moora nebo Životopis Sherlocka Holmese od Williama Baring-Goulda. Poslední zmíněný titul vydala brněnská JOTA, stejně jako tehdy (2007) připravila Mackův Golemův stín. O oprášení jeho možná zapomenutého textu se v roce 2021 postaral Kalibr.
Jemu také děkuji za recenzní výtisk Případu dobře vychlazené pomsty.
Mimochodem na ten název se zaměřte nejen z pohledu významu, ale i jeho historie. Novinář Macek, věrný své profesi, jej vysvětluje v poznámce pod čarou, což je poměrně pěkný návdavek k samotné knize.
Evropa roku 1911 je rozdělená a znesvářená politickými spory velmocí. Vře v předtuše hrozícího válečného konfliktu. Politika nakonec dostihne i Holmese v jeho venkovském azylu a v jejích patách také starý přítel doktor Watson. Oba se totiž na přímluvu Mycrofta Holmese mají pustit do vyšetřování případů vraždy mocného průmyslníka a únosu synovce britského monarchy, které spolu podle všeho nebezpečně souvisejí.
Legendární detektiv se znovu vydává na cestu – tentokrát přes italské Benátky až do kulis starého hradu uprostřed skotských planin. Zažije během ní dobrodružství, kterých by se na prahu šedesátky zřejmě už nenadál. Dobrodružství, která jej téměř připraví o celoživotního přítele. Dobrodružství, jež ho postaví před klíčové otázky: Kdo má zájem na vyvolání světové války? Nesouvisí celý případ s postavou, jejímž prostřednictvím Holmese dostihuje vlastní minulost?
Obšírně znějící anotace se zakládá na pravdě a nepřidává ani řádku navíc. Knihu otevíráte ve chvíli, kdy Watson dostává telegram od bytné o horšícím se stavu svého letitého souputníka. Když se dostaví na místo, právě odchází pastor. Otázka týkající se posledního pomazání je nezbytná. Trochu jsem zbystřil, jelikož si nevybavím začátek knihy uvozený koncem hlavní postavy. Holmes během rozhovoru s Watsonem dostává další infarkt... A jde to ráz na ráz. Opulentní pohřeb, hrob, pláč a barevné květy. Ano, chvíli mi nedošlo, že čtu Sherlocka Holmese. Svou fingovanou smrtí se snažil odhalit pachatele vlastní otravy. Kdosi mu přimíchával sušený náprstník určený do tabáku v lulce. Uznávám, ulevilo se mi.
Následující děj směřuje do Itálie, kde je až po několika hodinách ve své zbrojařské fabrice nalezena mrtvola tamního bosse Vita Minuttiho. Jde o muže, jehož mozek, patenty a nápady mohou zahýbat světem. Macek zprvu pouze naťukává pointu, v tu chvíli jsem se na ni opravdu moc nesoustředil, jelikož šlo o přepis novinového článku Timesů. Nic převratného, říkal jsem si. Stejně tak nenaskočila historie Edvarda VII. Až později mi došlo, jak šikovně autor načrtl nejen Holmesovu cíleně zamýšlenou otravu, ale rovněž propojení Itálie a Británie v utajovaných vojenských operacích. Jistě, státy Dohody… Hezká výhybka svědčí nejen o chytrosti, ale taky o jisté míře vyspělosti. Jak jsem u Golemova stínu naťuknul reálie života Oscara Wilda, v téhle knize pro změnu upozorním na rodící se buřičství vně království i plánovanou vojnu.
To jsou ale věci určené vyloženě zaujatým čtenářům.
Kdybych zůstal u postavy Sherlocka Holmese, zdůrazním především Mackův tlak na detail. Zaujal mě několikrát, přičemž dva příklady si vybavím okamžitě. První spočívá v obtisku mokrého inkoustu na zadní straně novin, druhý přenáší oba přátele (tedy Holmese a Watsona) do Itálie, kde tajně pátrají po řadě věcí. Nebudu vyzrazovat. V jedné chvíli ovšem jejich možná spojka končí mrtvá ve vodě. Těch několik stran vedoucích proti proudu až ke kameni s oschlou krví se mi líbilo asi nejvíc z celé knihy. Vynikl důvtip, inteligence, dedukce.
Závěr korunuje dílo, říká se. V příběhu o Sherlocku Holmesovi to platí dvojnásob u všech osmadvaceti kapitol.
Knížku jsem měl přečtenou za víkend, což ale neznamená, že by byla krátká. Písmo je hutné, stránky velice tenké, navíc ještě mnoho faktických poznámek pod čarou. Místy jsem se přistihl, že jsem hodně věcí zapomněl, což byl takový milý bonus a potvrzení skutečnosti, že člověk je osoba chybující, a že to vůbec není ke škodě.
Hodnotím 74 procenty.
Vložil: Zdeněk Svoboda