RECENZE Dominik Dán, Ve stínu. Novinka roku 2021 vás připraví o iluze a vrátí i 30 let v čase
02.06.2021
Foto: Slovart
Popisek: Dominik Dán
´Pseudonym slovenského spisovateľa detektívnych románov´ Dominika Dána mám vážně rád. Rychlost, s jakou píše, mě nepřestává překvapovat. A co mě doslova děsí, je míra kvality. Jakmile jsem otevřel poslední novinku (Slovart, překlad Jan Hanzlík), myslel jsem, že jde o zapomenutý překlad rané tvorby. Doba, kdy vycházela Cela číslo 17, Sára, Rudý kapitán. Tvorba, jež se nesmazatelně zapsala do mé paměti svoji přímostí, agresivitou, inteligencí.
Román Ve stínu jde ještě dál. Je to syrové, je to surové, je to vyvážené, je to inteligentní a hned v několika případech ta četba překvapí nejen laiky, ale i odborníky. Čím? (Ne)obyčejnou lidskou dedukcí, logikou.
Začátkem divokých devadesátých let vstupuje na scénu nejznámější sériový vrah Ondrej, který zanechává krvavé stopy ve třech zemích. Krauzovi nikdo nevěří, že to všechno bude pokračovat, že jsou teprve na začátku série brutálních znásilnění a vražd. Marně se snaží u nadřízených prosadit, aby se soustředili jen na ´ponožkového vraha´ - nevěří mu, bojí se paniky.
Proti Krauzově logice stojí vrahova vypočítavá taktika: mezi jednotlivými útoky dělá nepochopitelně dlouhé pauzy, jejichž význam (možná vzkaz) nedokáží detektivové rozluštit. Právě během jedné z nich se stala i bizarní vražda, která prověřila jejich trpělivost, postřeh a schopnost uvažování. Detektiv Krauz ještě netuší, zda se nečekaně rychle objevil jeho ponožkový vrah, anebo ze stínu vystupuje někdo nový. Bojují ještě pořád s Ondrejem, anebo se jim někdo plete pod nohy?
Přesné zasazení románu sahá do chladného ledna roku 1991. Bylo krátce po revoluci, republika byla společná, a řada policistů se potýkala se svou minulostí. Nevěděli, zdali budou moci dál sloužit ve sboru, nebo nikoli. Dějově můžu nejnovější Dánův román posadit vedle Mouchy a Mucholapky.
Příběh se zpočátku věnuje vraždám. Jsou popisovány stroze a barvitě. Nikdy v minulosti jsem se s takto živým, úvodním obrazem nesetkal. Jelikož jde v prvních scénách o dítě, nechci to více rozvádět. Potom přichází střih. Pevný a ostrý. Chlap stojí, kouří, zírá na holku v okně a onanuje. Detailní popis scén, jež se nesou celou knihou opakovaně, by zasloužil metál. Úchylové (voyerismus) zajásají, my obyčejní zalapáme po dechu. Stát v mrazu a koukat, jak se holka svléká, je možná fajn představa, ale teplo domova je teplo domova. Každopádně odbočím. Zmíněná dějová linka je sekundární. Čtenáře sune po dané cestě, na níž se záhy objeví mord. Také jeho popis mně učaroval, pokud lze podobné sloveso v dané souvislosti vůbec použít.
Jde o nejsilnější část románu. Detektivové dorazí na místo krveprolití manželky jejich bývalého kolegy. Muže, který ve druháku na truc opustil medicínu a od té doby pracoval na soudním. Pak odešel do soukromého sektoru a dělá funebráka. V momentě, kdy musel v noci do práce, je jeho žena doslova zmasakrovaná. Míra násilí je ohromující, zvratky přítomných pochopitelné. Co však danou scénu dělá ještě mocnější, je logický postup. Nebudu úplně naznačovat, ale soustřeďte se na dva faktory: stopy v hlíně a všudypřítomný hic. Žádná americká udělátka, žádné bombastické vytěžování sousedů a tajní svědci odnaproti.
Opět před autorem na dálku smekám, opět přiznávám, že mě to sice několikrát vrtalo v hlavě, ale nenapadlo, jak to celé skončí. A skončilo to tak, že pachatel odešel s pouty na rukách, karmínovou spoušť smyl saponát, ale vzpomínky ne.
Román Ve stínu, a budu se opakovat, je bravurní jízdou všemi vrstvami obyvatel i bratislavských zákoutí. Od majitele bufetu na zastávce přes vyděšenou prokurátorku až po policejní porady. Stejně tak je důležité cítění policistů. Že nemohou spát, usnout, že usnou, vzbudí se a už nezaberou. Takové velice nenápadné poznámky, v celkové Dánově tvorbě nesmírně důležité. Postavy se samozřejmě nemění: doktor Lengyel, Krauz, Burger, Canis (dříve StB), Mayor…
Překlad Jana Hanzlíka opět smíchal spisovnou a nespisovnou řeč, hovorové i vulgární výrazy, nenašel jsem jediný překlep a knihu měl dočtenou za den a půl. Fantastické čtení. O to víc chci podtrhnout, jak autor zraje. Obvykle se člověk vypíše. Nemá, na co navazovat, opakuje motivy i skutky. Ne v tomto případě.
Hodnotím 86 procenty jako jednu z nejlepších ´dánovek´.
Vložil: Zdeněk Svoboda