RECENZE A kruh se uzavřel. Jaroslav Foglar, Tajemství Velkého Vonta
23.05.2021
Foto: ČT
Popisek: Jaroslav Foglar
Tajemství Velkého Vonta je třetím a posledním dílem stínadelské trilogie Jaroslava Foglara. S odstupem několika desítek let ho autor připravoval a postupně rozpracovával až do konečné podoby vydání v roce 1986. Dětské nadšení navzdory Foglarově věku nebránilo návratu do let dávno minulých, do mihotavých stínů kuželů lamp a k neznámým pláckům a dvorům tajemných Stínadel, tolikrát skloňovaných u čtenářů všeho věku.
Aktuální vydání má po Olympii na svědomí Albatros, který k němu přidal nejen ilustrace Jiřího Gruse, ale rovněž jeho původní komiks. Ten upozorňuje na kdysi zamýšlený čtvrtý díl, jenž měl pracovní název Budou se Stínadla bourat? Na konci sešitu je volná strana, kde se meze nekladou. Stačí vzít tužku a dopsat, jak to tehdy celé mohlo skončit. Anebo, jak bych postupoval já, tu bílou stranu nechat nedopsanou…
Po neklidné éře bezvládí ve Stínadlech zvítězilo vontské hnutí Žlutý květ. Velkým Vontem se stal Vláďa Dratuš, ale v poslední době s ním cosi není v pořádku. Chová se čím dál nervózněji, a navíc se ulicemi šíří zvěsti, že přišel o ježka v kleci. Kdo je tajemný Cizinec, který Vláďu v poslední době navštívil, a co mu chtěl? Rychlé šípy musejí záhadě přijít na kloub dřív, než Stínadla opět zachvátí vlna násilí a nejistoty.
Tak zní úvod k rozsáhlé knize, jejíž děj Foglar piloval už od sedmdesátých let. Je v této souvislosti dobré vědět, že Záhada hlavolamu vyšla v roce 1941, Stínadla se bouří v roce 1947 a Tajemství Velkého Vonta až tři roky před Sametem. Na ději jsem to nepoznal, ač některé výtky zdůrazňují sentiment, zdlouhavý úvod, opakování postav a slabší zápletky. Jenomže o tom z mého pohledu Foglar není. Foglar je kult, jehož Stínadla přitahují pozornost desítky let a rovněž aktuální vydání jasně ukazuje, jak moc nakladatelství záleží na konečném výsledku.
Pokud jste fajnšmekři, upozorním hned zkraje, že všechny známé postavy zůstávají. Vedoucí party ze Dvorců Tonda Plíhal, mladinká Haha Bimbi, vlastním jménem Alžbětina Prknářová, Otakar Losna, Dabinel se svou hordou a samozřejmě Vláďa Dratuš. Ten prodělal operaci očí a v závěrečném díle foglarovky vidí. Atmosféra, popis, dusné napětí, sklepení, strach, to všechno zůstalo stejné, jako by bylo Foglarovi znovu třicet, čtyřicet let.

Hlavní dějová linka vede k úvodnímu setkání Rychlých šípů a shora zmíněného Losny. Ten jim sděluje, že Velký Vont Vláďa Dratuš má nějaké problémy, o kterých však nechce mluvit. Ještě horším zjištěním je skutečnost, že Vláďa nemá ježka v kleci – odznak Velkých Vontů. Rychlé šípy se tak po čase opět vydávají do Stínadel, kde bojují nejen s Vonty a dusnou atmosférou, ale rovněž s Bratrstvem kočičí pracky.
Zkrátka a dobře ten příběh baví. Prvně jsem ho četl v Dobrodružství v temných uličkách (1990) a ještě pořád mě ten Foglarův styl nepřestává fascinovat.
O to víc mě zaskočilo, když jsem před časem o autorovi četl na jeho anglickém profilu na Wikipedii. Celý odstavec se tam věnuje jeho sexuální orientaci. Nechápu, kam se tahle doba žene a co všechno různí idioti nevymyslí…
Překrásně zpracované klasice dávám 80 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda