RECENZE Michal Viewegh: Zrušený rok – Deník 2020. Že tenhle autor ztrácí na síle? Zapomeňte. A rychle
15.05.2021
Foto: Se svolením: Michal Viewegh
Popisek: Michal Viewegh je držitelem prestižní Ceny Jiřího Ortena z roku 1993 a je nejprodávanějším českým spisovatelem s více než milionem výtisků
Představovat ho nemusím. A pokud bych chtěl být velice konceptuální, tímto tvrzením bych mohl rovnou skončit. Ono je totiž dost vypovídající mít takové jméno v literárním světě. Jenže… objevily se hlasy, že prý nám ten Michal slábne. Že to není ono. Marně rozvíjí syžet, jeho postavy už nejsou tak vtipné, jeho postřehům chybí glanc a šmrnc Oldřicha Nového.
Kdeže. Viewegh ve svém čtvrtém deníku nabírá na síle. Píše uvolněně, přirozeně, trpce, agresivně, vtipně, věcně. Měl jsem problém tu knížku odkládat, což není běžný přístup literárního komparatisty – amatéra. Abych byl přesný; ví se, že Viewegh publikoval dvě knihy obsahující deníkovou formu zápisků. Prvním byl Báječný rok (Druhé město, 2006), o pět let později se jednalo o Další báječný rok (Druhé město, 2011). Jenomže je tu ještě třetí zářez, tuším, že u Miroslava Pavla v Literárních novinách kdysi v 90. letech. Jednalo se o Deníček spisovatele, krátkodobý počin.
Podotknu, že na Báječný rok jsem si nedávno vzpomněl. Neboť jak všechno začíná, tak i končí. Na ten deník jsem si vzpomněl, jelikož v něm Michal Viewegh mnohokrát zmínil svůj boj proti bulváru. Jmenovitě šlo o tehdejšího šéfredaktora Aha! Ondřeje Höppnera. Ten 19. března 2021 zemřel. Vzpomněl jsem si taky na Pavlovy Literárky. Navzdory ohromné tradici sahající do třicátých let 20. století skončily v květnu roku 2020 svou pouť. „Plakáty déšť strh z nároží a poslední aplaus už ztich´..." Jelikož všechny zainteresované osoby znám, nebo jsem je znal, přišlo mi chvílemi líto, jaký to celé vzalo konec. Ale o tom až jindy.
„Večer vypiju sedmičku vína, takže pak v noci musím jít třikrát čůrat... Moje prostata je stará panna zjevně zhrzená z toho, že jsem si jí víc než padesát let nevšímal, což mi nyní škodolibě připomíná - paradoxně v době, kdy jsem se o ni konečně zajímat začal... Inu ženská!“
Teď sedmkrát nej očima nakladatele.
Nejlepší, nejprodávanější i nejpopulárnější mužský autor po několika letech opět přichází s nejosobnějším a nejotevřenějším žánrem, s deníkem. Rok 2020 byl pro valnou část obyvatel této planety zřejmě tím nejpodivnějším, a bohužel mnohdy i tím nejbolestivějším obdobím, jaké kdy zažili. Rokem, na který bychom možná všichni rádi zapomněli, a přesto toho tolik změnil a snad nás i něco naučil. Podívejte se na rok 2020 očima spisovatele. Tři sta šedesát pět dní v životě Michala Viewegha, tři sta šedesát pět dní v životě české společnosti.
Abych začal od podlahy. Koronavirus hraje v aktuálním deníku (Ikar, 2021) minoritní, až zanedbatelnou roli. Viewegh, pravidelně sarkastický až zádumčivý, staví pandemii mimo svůj žebříček hodnot. V něm nadále zaujímá první místo rodina (dcery, matka, bratři), bývalá manželka Veronika, současná kamarádka Monika, Sázava, pes, přátelé. Krom toho se nevyhýbá ničemu, co patří k životu: sex, prášky, nemoci, alkohol, tráva, deprese, krátké radosti, nespavost, absence čehosi, co přinese štěstí.
Celý jeho text je tak prazvláštně zmixovaný do neuchopitelné formy, že ho opět nedovedu trefně srovnat. Což je ovšem v daném žánru vítané kritérium.
Však taky ruku na srdce, koho si spojíte s deníkem? Jistě, Kafku, ale to je jiná káva. Pokud uberu trudomyslnost, napadají mě pouze tři jména. Vaculíkův Český snář (1983 v Torontu), Chaunova Smrt režiséra (ERM, 1995) a deník s podtitulem 18+ Karla Hynka Máchy. Chaunův deník mi doporučil on sám před mnoha lety, číst to nešlo, omlouvám se. Ludvík Vaculík, s nímž jsem ještě za života mluvil, byl na své dílo hrdý. Byl jsem tehdy moc mladý na to chápat smysl a váhu slov. Na Máchu jsem si vzpomněl, protože je večer.
Viewegh ve své knize, mimochodem opět v krásné grafické podobě jako i předešlá tvorba Euromedie (Zpátky ve hře, Báječná léta pod psa, Muž a žena, Převážně zdvořilý Leopold...), líčí den po dni tak, že nad tím není třeba přemýšlet. Sled událostí doplňuje nenapodobitelná jízlivost na všechny strany, sebe nevyjímaje. Spisovatel škrtá tabu, kašle na zábrany (erekce, alkohol, deprese), co (kdo) mu vadí, otevřeně řekne. Pokud má tohle být spisovatel na ústupu, pak si nechci představit, jak vypadá opak. V plejádě posledních děl Michala Viewegha, četl jsem všechny, se mi jeho deník líbil nejvíc. Svou prozaičností, otevřeností, upřímností, ze které místy mrazí, a především rozsahem. Deník je to tak akorát, ačkoli jeho část slouží coby připomenutí statusů na Facebooku. Ty jsou hozené do kurzívy. Na své si přijde každý. A každý, kdo přijde, si i něco odnese. V čele s exmanželkou, sázavským starostou Koldcsiterem a vydavatelem Martinem Reinerem. Jen doufám, že jeho údajné poznámky proti Židům, které Viewegh nápadně podtrhuje, vychází z fabulace a naštvanosti.
Vzpomínám si na jedno odpoledne před zhruba sedmnácti lety. Na Spořilově tehdy postával Jarda Hutka a já. Kouřili jsme a mluvili. Přicházela Saša Berková a Michal Viewegh. Jakmile se objevil na školním ´dvoře´, okamžitě se připojil k houfu spolužaček. Byly z něho paf. On se smál, objímal, mluvil a mluvil. My to celé užasle pozorovali. Pachuť, naštvanost, žárlivost? Nic takového. V tichu jsme u cigarety přemýšleli nad tím jeho darem mluvit a zaujmout.
Navzdory prodělaným zdravotním potížím a náročné medikaci uznávám, že ten dar dosud neztratil.
76 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda