RECENZE Klasika poprvé česky. Virginia Woolfová, Roky
09.05.2021
Foto: Wikipedia / Harvard Theater Collection, Houghton Library, Harvard University, volné dílo
Popisek: Virginia Woolfová
Když mi na škole profesor ruské a srovnávací literatury Vladimír Svatoň říkal o Virginii Woolfové poprvé, upozorňoval, že k ní musím dozrát. Nejen já. Řada jiných čtenářů si musí najít svou cestu, ale především něco prožít.
Tříštivý přelom 19. a 20. století je z dnešního pohledu něčím neuchopitelným, nepřenositelným, byť sdělitelným.
Svým dílem, opakovaně podporovaným otcem, se Woolfová vymezila současnicím i náladám. Její dobrovolná smrt umocnila tajemno, kterým se obklopovala, aby tu zůstala i dnes: knihami, sochami, budovou vně Londýnské univerzity.
Krom toho byla její práce přeložena do více než padesáti jazyků, přičemž u nás se o to postarala zejména Kateřina Hilská. Zmíním nejznámější romány K majáku, Orlando, rovněž Paní Dallowayová.
Aktuální text, ohromně krásný po jazykové stránce a ohromně složitý po vypravěčské linii, stvořila Zuzana Mayerová pro knihovnu klasiků ODEONu. Dám příklad. Román se věnuje historii rodiny Pargiterů od 80. let 19. století do poloviny 30. let století minulého. Každá kapitola začíná letopisem. Prvním je rok 1880. Stačí otevřít, abyste nasáli ten nádherný jazyk.
Mně ovšem mnohem víc zaujala jeho šíře. Když v originálu čtu, že „...an English spring day, bright enough, but a purple cloud behind the hill might mean rain," ani to se mnou nepohne. Zatímco čeština dává slovům barvu a pocit. „...typicky anglický jarní den, docela jasný, jen fialové mračno za kopcem mohlo věštit déšť." Každý, kdo někdy něco napsal, anebo přečetl alespoň tisícovku knih a má cit pro řeč, vnímá rozlišnost a sílu českého jazyka.

Kniha, kterou vyjma několika drobností (byla vysoká, zemřel Edward VII., válka skončila) neprovází autobiografičnost a je poslední vydanou za autorčina života (Hogarth Press, 1937).
O čtyři roky později se Woolfová utopila v mohutné řece Ouse v Sussexu. O sebevraždu se předtím pokusila minimálně dvakrát. Pokud byste pátrali po příčinách její psychické nemoci, zřejmě šlo o bipolární poruchu, první výrazná ataka nastala po smrti matky (1895), další po skonu otce (1904).
První román The Voyage Out (Plavba) vyšel po šestileté práci v roce 1915, následován Nocí a dnem (1919). Zlom přišel u Paní Dallowayové (1925), jež inspirovala amerického spisovatele Michaela Cunninghama k napsání světoznámého románu Hodiny. A právě tento snímek zvedl oponu Woolfové slávy ještě výš.
Mně osobně se sice nejvíc zamlouvá román K Majáku (To the Lighthouse, 1927, inspirovaný rodinným letním domem v Cornwallu), ale ve všech případech jde o modernismus, ještě za života okořeněný filozofií Henriho Bergsona.
Začínajícím čtenářům musím férově přiznat, že jde o navýsost složité čtení. Ostatně jako další reprezentace modernismu: Shaw, Majakovskij, Paz. O Kafkovi, a především Joycovi ani nemluvě.
´Roky´ navzdory rozsáhlému období nepůsobí jako kronika lidstva: rozsahem a počtem postav. Dialogy jsou krásné, nejkrásnější, slovy Hutky, je ta krajina. Woolfová dokázala vystihnout konkrétní moment líp než současník Antonín Slavíček.
Knihou doporučím výhradně zkušeným čtenářům. Literárním laikům z ní vyraší vráska na čele. I jinde.
Vložil: Zdeněk Svoboda