Při střelbě mi do smíchu nebylo, říká liberecký policista po misi v Gruzii. Jaké to je v zemi po válce?

Foto: Policie ČR

Popisek: Na misi v Gruzii

ROZHOVOR Jedním z českých policistů, který působil v zahraniční mírové misi, je komisař z policejního ředitelství Libereckého kraje David Knobloch. Není tomu tak dávno, co se vrátil ze zahraniční mise Evropské unie v Gruzii. U policie ČR pracuje od roku 2005. Začínal jako kriminalista - operativec na Oddělení obecné kriminality policie v Liberci, kde působil zhruba půl roku a poté pracoval jako vyšetřovatel na Oddělení hospodářské kriminality v Liberci. Nyní je již pátým rokem vedoucím Obvodního oddělení Český Dub.

Historie působení českých policistů v zahraničních mírových operacích sahá do roku 1999. Tehdy poprvé čeští policisté odjeli do Kosova. Během patnácti let pracovali nebo ještě pracují v Afghánistánu, Bosně a Hercegovině, v Gruzii, Iráku, Jordánsku, Kosovu, Libérii, v Makedonii, Palestině, v Podněsterské oblasti. Vykonávají široké spektrum činností. Působí jako pozorovatelé, styční důstojníci, poradci a instruktoři při výcviku místních bezpečnostních složek, ale i v přímém výkonu policejní služby. Krajské ředitelství policie Libereckého kraje se může pochlubit také jedním z těch, kteří naši vlast a Policii České republiky reprezentovali v zahraničí.

Od loňského roku jste se účastnil monitorovací mise Evropské unie v Gruzii. Co bylo důvodem k tomu, že jste se rozhodl odjet na zahraniční misi?

Informace o práci v zahraničí jsem získal od svého bratra, který byl již přede mnou na misi v Kosovu. Do mise jsem se přihlásil, protože jsem chtěl zúročit své znalosti a zkušenosti získané u policie v České republice i v jiné zemi. Byla to moje první práce v mezinárodní organizaci, kde jsem si mohl předávat zkušenosti s dalšími kolegy.

Kde jste působil a co bylo konkrétní náplní vaší práce v misi?

Působil jsem ve městě Gori. Byl jsem zařazen do monitorovacího týmu, kde bylo mým úkolem monitorování de facto hranice mezi Gruzií a Jižní Osetií. Patrolování 24 hodin denně území v blízkosti hranic těchto dvou států. Kromě monitorovacího týmu v misi fungovaly i další týmy jako například humanitární, tým vyřizující agendu zbrojení a podobně.

Monitorovací činnost

V monitorovacím týmu jsme fungovali jako nezávislí pozorovatelé, kteří monitorovali činnost Gruzie a Osetie, tedy jestli dodržují mezinárodní úmluvy, zda nenastaly nějaké nové události, například zda se nestaví na hranicích nové ploty a podobně. Zároveň jsme navazovali kontakty s tamními lidmi, a to prostřednictvím tlumočníků, a v případě krádeží jsme prověřovali informace a zajišťovali kontakt mezi policií v Gruzii a policií v Osetii. V případě nelegálního přecházení hranic jsme řešili zadržení osob a poskytovali informace rodině a zároveň i policii. Mezi další úkoly například patřila kontrola policistů na hranicích, tedy zda mají správné zbrojení a výstroj. Na hranicích mezi těmito státy platí, že je nesmí střežit vojáci, nýbrž pouze policie. Vojáci bývají tedy často převlékáni do uniforem policie. Přecházení hranic je nelegální, avšak pouze z pohledu Osetie, pro Gruzijce nikoli.                                   

Monitorovací pracovní tým.

Po území Gruzie jsme se pohybovali v pancéřovém šestitunovém vozidle Toyotě Land Cruiser. Toto vozidlo má nejvyšší třídu ochrany neprůstřelnosti. Řízení tohoto typu speciálního vozidla bylo celkem náročné, neboť se jezdilo v náročných podmínkách v terénu, převážně po polních cestách. Asfaltové cesty tu nebyly téměř žádné. Často se stávalo, že jsme někde zapadli a potom jsme se museli vzájemně navijákem vytahovat. Každý, kdo toto vozidlo řídil, musel zprvu projít speciálním kurzem a zkouškami. Ne každý jimi prošel. Zároveň byla celá naše patrola vybavena neprůstřelnými vestami a na hlavách helmami.

Součástí výstroje byla i modrá vesta se znakem Evropské unie a rovněž vozidla byla označena vlajkou a znakem Evropské unie a policie. Policie je totiž jediná, která se může pohybovat u hranic. Jednoduše řečeno, byli jsme viditelně označení, že jsme příslušníky mise, aby nedošlo k nějakému konfliktu.

Zhruba po půl roce působení jsem vyhrál výběrové řízení na zástupce pracovníka OIKT, podobné jako u nás Oddělení informačních a komunikačních technologií. Měl jsem na starosti počítače, vysílačky, GPS, mobilní síť a tak dále.

Jak dlouho jste působil v této zahraniční misi?

Celkem jsem tam strávil 12 měsíců.

Získal jste tam za dobu svého působení i nějaká ocenění?

Za výborné plnění úkolů v misi jsem získal celkem dvě medaile, a to 1. a 2. stupně a k tomu certifikát. Medaile mi byly uděleny na slavnostním předávání za účasti zástupců armády, policie, starosty a dalších představitelů samosprávy. Medaili mi předával na slavnostním večeru nejvyšší představitel mise - ředitel.

 Certifikát za výborně odvedenou práci.

 Jak jste se dorozumívali s tamními lidmi?

Součástí každé patroly byl vždy jeden tlumočník (rodilý Gruzínec), který hovořil anglicky, rusky a samozřejmě gruzínsky. Ten uměl lépe komunikovat s místními lidmi, neboť znal i osobně jejich kulturu.

Jaké bylo v této misi zastoupení všeobecně Čechů a českých policistů?

Převážná část členů mise byli zástupci z ozbrojených složek. Byli tam bývalí či současně sloužící vojáci, mariňáci sloužící u letectva, paragáni, pohraničníci, policisté. V týmu, ve kterém jsem pracoval, jsem byl jediný Čech. Náš tým byl složen z lidí z různých zemí z celé Evropské unie, převážně z evropských zemí. Významné zastoupení zde měla Velká Británie, Německo, Polsko. V poměru k naší zemi jsme však měli v misi dobré zastoupení.

Jaké měly v misi zastoupení ženy?

Zastoupení žen tam mohlo být okolo 30 procent, včetně administrativních pracovnic.

Zažil jste tam nějakou nebezpečnou situaci, kdy jste se již opravdu bál, že vám jde o život?

Byl jsem přítomen střelbě, kdy pohraničníci na naši patrolu několikrát vystřelili. Tato situace se naštěstí obešla bez újmy na životech či zdraví příslušníků naší patroly. Ale v tento okamžik mi opravdu už do smíchu nebylo.

Kde a v jakých podmínkách jste tam bydlel?

Mise, do které jsem byl zařazen, mi nezajišťovala bydlení, Sám jsem si musel sehnat pronájem bytu. Člověk tam bydlel ve stíženějších podmínkách. Během dne se několikrát například stalo, že netekla voda nebo vypadával elektrický proud. Domy nebývaly zateplené, proto se v zimě běžně stávalo, že zamrzalo topení – radiátory. Ani hygiena a stravování zde nebyly na moc dobré úrovni, což bylo důvodem častých viróz.

V této zemi je velmi špatná životní úroveň, lidé zde mají velmi nízké platy (zhruba na úrovni jedné desetiny našich platů), velmi nízké, téměř žádné sociální dávky, neexistuje zde žádné zdravotní či sociální pojištění. Na špatné úrovni je i zdravotnictví. V případě, že někdo v misi utrpěl větší zranění, které vyžadovalo delší léčbu, musel misi opustit a vrátit se zpět do své země. I s dostupností potravin to nebylo příliš valné, čím menší města, tím byla dostupnost potravin horší.

Jak jste zúročil své znalosti a zkušenosti, získané z práce u české policie, v zahraničí?
Velmi mi bylo přínosem studium anglického jazyka 1. a 2. stupně na jazykovém kurzu Vyšší policejní a střední policejní školy v Praze. Angličtina byla úředním jazykem, kterým se jednotliví členové mise mezi sebou dorozumívali. Navíc i má práce obnášela psaní různých dokumentů v anglickém jazyce. Zpracovával jsem například několikastránkový report, který jsem musel posílat do Bruselu.

Další znalost, kterou jsem při působení v misi využil, byla dovednost práce s vysílačkou. Pravidelně jsme komunikovali prostřednictvím vysílaček, pracovali jsme s mapou, fotoaparátem a navigací. V tomto jsem měl velkou výhodu oproti kolegům, kteří přišli z civilních zaměstnání a vše se museli učit od začátku.

Jak snášela odloučení na tak dlouhou dobu vaše rodina?

Samozřejmě to bylo náročné nejen pro moji rodinu, ale i pro mě samotného. Byli jsme však spolu pravidelně v kontaktu prostřednictvím internetu a telefonu. Měl jsem i často příležitost mít dovolenku a navštěvovat rodinu doma v České republice.

Co vám celkově roční působení v zahraniční misi přineslo?

Na prvním místě to jsou určitě zkušenosti získané od kolegů z jiných zemí. Poznal jsem tam mnoho nových lidí, prohloubil jsem si znalosti z anglického jazyka, ale také jsem poznal život a kulturu lidí těchto dvou států, včetně způsobu fungování tamní policie. Pokud bych měl v budoucnu ještě další možnost účastnit se podobné mise, určitě bych ji využil.

 Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na .

Vložil: Lucie Bartoš