Našli jsme Mužíkův poklad! Záhady života

Osmnáctého října 2025, rozlehlý pozemek renesančního zámku Nový Falkenburk v Jablonném v Podještědí. Zablácená lžíce bagru se pomalu noří do zatravněné půdy.

Všichni přítomní zadržují dech. Napětí by se dalo krájet. Z hlíny se nejprve na navršenou zeminu skutálejí tmavé skleněné lahve – stále uzavřené, naplněné vínem starým více než sto let. O několik okamžiků později přichází chvíle, na kterou hledači čekali. Pod nánosem zeminy se objevuje více než šedesát kilogramů stříbrných předmětů nevyčíslitelné historické hodnoty.

Co všechno tomuto mimořádnému nálezu předcházelo? Jak dlouhá byla cesta k místu, které od konce druhé světové války skrývalo své tajemství? A co se honí hlavou člověku ve chvíli, kdy se legenda mění ve skutečnost? Přinášíme vám rozhovor s Pavlem Podrazkým ze zájmového spolku Lokace artefaktů, který odhaluje, co všechno stálo za objevem Stříbrného pokladu. Ten byl totiž jen špičkou ledovce. Dozvíte se i skutečnosti, které dosud nebyly nikde jinde zveřejněny.

Pane Pavle, mohl byste čtenářům přiblížit vznik skupiny Lokace artefaktů? Kdy jste se dali dohromady a kolik lidí se podílelo na hledání pokladu na Liberecku?

Tvrdé jádro naší skupiny tvoří zhruba deset lidí, dalších deset nám občas vypomáhá podle potřeby. V týmu máme historiky, archiváře, geology, důlního archeologa a hornictví, mentora archeologa, ale i advokáta, zkrátka toho dohromady zvládáme docela dost. Nejzkušenější člen se tomuto koníčku věnuje už od doby po revoluci. Velmi dobře se znal s nejslavnějším českým hledačem pokladů Josefem Mužíkem, který se proslavil především pátráním po tzv. štěchovickém pokladu. Já osobně jsem se s Josefem Mužíkem přátelil přibližně sedm až osm let, až do jeho smrti.

Jak na Josefa Mužíka vzpomínáte?

S velkým respektem. V našem spolku byl čestným předsedou, i když jinak fungoval spíše jako sólista. Vždy si ale dokázal kolem sebe shromáždit lidi, které k dosažení svých cílů potřeboval. Postupně nás vyhledal, propojil a občas s námi spolupracoval až do konce svého života. Jak je známo, Josef Mužík zemřel teprve nedávno, 12. února 2025. A ještě čtrnáct dní předtím nadšeně běhal nad přehradou ve Štěchovicích a ukazoval nám konkrétní místa, se kterými měl další plány. Nikdo z nás nečekal, že odejde tak náhle. Byl to ale člověk, který se lékařům spíše vyhýbal, a to se mu nakonec stalo osudným.

Není žádným tajemstvím, že závěr jeho života nebyl příliš veselý. Hledání pokladů obětoval prakticky všechno a nakonec skončil v chudobě, aniž by se mu podařilo dosáhnout velkého objevu, po kterém celý život toužil. Osud má někdy zatraceně hořký smysl pro humor. Pouhých osm měsíců po jeho smrti jsme totiž jeden z „jeho“ pokladů skutečně vyzvedli ze země. Kdyby nám právě Pepa nedal tip a informace o podkladu, nikdy bychom ho nenašli. Jsme jeho pokračovatelé, velmi ho ctíme a věříme, že pokladů, které znovu ukážeme světu, bude ještě víc. Máme jich teď několik rozpracovaných a v blízké době o nás možná zase uslyšíte.

Mně se líbí, že spolupracujete i s archeology. V dnešní době, kdy se rozmohlo hledání pokladů pomocí detektorů kovů, to není samozřejmost. Ono to ani jinak nejde. Musíme jednat se státní správou, s památkáři, právníky atd. Dneska úplně všechno někomu patří a není možné někde kopat bez povolení majitelů pozemku a úřadů.

Jak pan Mužík přišel na to, že by se v Jablonném v Podještědí mohl skrývat poklad?

To je krásný příběh. Až do konce svých dnů věřil, že takzvaný Štěchovický poklad jednou najde. Ten název je ale trochu zavádějící, Josef jej ve skutečnosti hledal především v oblasti Medníku a Hradišťka. V devadesátých letech se o jeho pátrání hodně psalo, a to nejen v českých, ale i zahraničních médiích. Právě tehdy se na něj začala obracet celá řada lidí, kteří se mu svěřovali se svými osobními příběhy, vzpomínkami a svědectvími.

Devadesátá léta byla v tomto směru klíčová. Řada pamětníků druhé světové války byla stále naživu a jejich vzpomínky ještě nebyly nenávratně ztraceny.

Josef měl jednu velkou přednost, uměl naslouchat lidem. Každého si vyslechl, a pokud ho jejich vyprávění zaujalo, neváhal se na dané místo osobně vydat a informace se pokusit ověřit. Když však při pátrání narazil na problém nebo slepou uličku, od tématu odešel a raději se vrátil zpátky na Hradišťko, kde bydlel a kde znal doslova každý kámen. Přesto za více než třicet let nashromáždil obrovské množství různých příběhů, které se vázaly ke ztraceným pokladům po celé republice. Ke konci života je pak postupně předával nám, svému nejbližšímu okolí, a to nejen ze svého archivu, ale především ze své paměti. Bylo o něm totiž dobře známo, že si mnoho věcí záměrně nezapisoval. Bál se, že by mu někdo tyto informace mohl odcizit. Jednoho dne jsme se tak od něj dozvěděli, že by možná stálo za pokus vydat se na Liberecko.

Od koho dostal tip?

Stalo se to v roce 1996. Josef Mužík tehdy odjel do Jablonného v Podještědí kvůli prověření informace, která s tímto případem vůbec nesouvisela. Řízením osudu se tam přímo před zámkem náhodně setkal s potomkem šlechtického rodu Liebiegů. Ten Josefa Mužíka poznal a požádal ho, zda by si s ním mohl o samotě promluvit. Je potřeba říct, že jméno Liebieg má na Liberecku dodnes velkou váhu. Johann Liebieg (1802–1870) byl textilní magnát a v 19. století patřil k nejúspěšnějším podnikatelům Rakouského císařství. Zámek Nový Falkenburk, před nímž se tehdy oba muži setkali, rodu Liebiegů patřil v letech 1901 až 1945. Používali jej jako letní sídlo.

Co se toho dne Josef Mužík dozvěděl?

Že se na pozemku zámku dodnes nachází zakopaný poklad, a potomek Liebiegů mu měl dokonce ukázat i místo, kde se bedna nachází. Později se ukázalo, že to nebyla úplná pravda, ale to už trochu předbíhám.

Proč Liebiegové rodinné stříbro na zámecké zahradě zakopali?

Liebiegové byli Němci a na konci druhé světové války, v roce 1945, byli odsunuti do Německa. Při odsunu si směli odnést pouze osobní věci, které se jim vešly do kufru, přičemž váha zavazadla nesměla na osobu přesáhnout dvacet kilogramů. Nejstarší pan Liebieg tehdy dal správci areálu jasný pokyn, aby všechny cennosti včetně stříbrného kuchyňského servisu zaměstnanci ochránili před rabováním Rudé armády a zakopali je v zámeckém parku. A ti to skutečně udělali. Dodnes sice nevíme, zda z pokladu nebylo něco „odkloněno“, lidská povaha je zkrátka taková, ale nutno říct, že zaměstnanci si v tomto případě počínali čestně. Do země bylo zakopáno více než čtyři sta předmětů, z toho přibližně šedesát kilogramů stříbra.

Proč si poklad během těch 80 let nevyzvedli sami?

Na to je jednoduchá odpověď. Nebylo to možné. Po válce se na zámku usadila sovětská armáda, která to tam hodně poničila, později se tam udělal »učňák« a celý objekt dlouhodobě strádal. Teprve až když se rozhodlo o tom, že se tam vytvoří dětský domov, který je tam dodnes, se stát začal o zámek poměrně dobře starat. V celém areálu jsou z pochopitelných důvodů přísná bezpečnostní opatření a nikdo zvenčí se tam bez povolení nemá šanci dostat. My měli štěstí – ředitelem dětského domova je skvělý člověk, který nám umožnil zámecký park prozkoumat. Bez jeho svolení a povolení z Libereckého kraje, který je vlastníkem, by k objevu nikdy nedošlo a za jeho otevřenost mu patří velký dík.

Tušíte, proč rodina po tolika letech prolomila mlčení a svěřila se hledači pokladů?

Šlechtic, který tenkrát panu Mužíkovi svěřil jejich rodinné tajemství, neměl nejmenší tušení, jak přísné zákony při nálezu pokladu v Česku platí. Nevěděl, že vše, co se nachází v zemi, automaticky patří státu. Řekl panu Mužíkovi, že mají zájem o jedinou věc – všechno ostatní z pokladu si prý pan Mužík může nechat. Nedílnou součástí zakopaného pokladu měl totiž být jeden konkrétní hrneček, který pro ně měl vysokou citovou hodnotu. Zřejmě patřil někomu, kdo pro rod Liebiegů hodně znamená. Šlechtici desítky let doufali, že by mohla existovat cesta, jak by milovanou rodinnou památku mohli získat legální cestou zpět. To se ale mýlili, bohužel.

Jak je to vlastně s nálezným? Vždyť jste našli více než půl metráku stříbra.

To je na celé věci paradoxně ta nejvtipnější část. Nálezné totiž může ze zákona činit maximálně deset procent z ceny samotného kovu – nikoli z historické či sběratelské hodnoty předmětu. Jinými slovy: pokud například objevíte minci z doby Karla IV., máte nárok pouze na desetinu hodnoty kovu, ze kterého byla vyrobena. A to ještě jen v případě, že k nálezu došlo náhodou. Vznikají pak až komické situace, kdy se dočtete, že se poklad našel v okamžiku, kdy někdo zakopl o pařez nebo ho v lese vyhrabal pes. Dokud se nezmění legislativa, tyhle historky nás zřejmě jen tak nepřestanou bavit – a současně iritovat. U cíleného hledání konkrétních pokladů je situace ještě mnohem složitější. Předem musí vzniknout smlouva s obcí nebo krajem, která možnou odměnu jasně a písemně vymezí dopředu.

Takže vám úspěch pokryje alespoň náklady?

Kéž by. Z našich zkušeností vyplývá, že ve většině případů je částka, na kterou mají hledači pokladů nárok, bez ohledu na význam nálezu, překvapivě nulová. Právě proto se musím pokaždé pousmát, když si lidé myslí, že jsme díky pokladu nalezenému na konci roku pohádkově zbohatli. Ve skutečnosti jsme od státu nedostali ani na benzín. To jen tak na okraj. Naštěstí to ale neděláme kvůli penězům, takže nás zklamání trápilo jen chvilku. Je to náš koníček a velmi nás to baví. Už teď máme naplánovaných spoustu dalších akcí a doufáme, že o nás brzy zase uslyšíte.

Popište mi prosím, jak to tehdy bylo. Úřady i dětský domov vám vyšly vstříc, ale to jste ani zdaleka ještě neměli vyhráno. Zámecký park je poměrně rozlehlý, kde jste tedy začali hledat?

Abyste si udělali lepší představu: odhaduji, že zámecký park je přibližně stejně velký jako čtyři fotbalová hřiště. Od rodiny Liebiegů jsme ale měli tip, že poklad by se měl nacházet pod starým modřínem v jedné konkrétní části zahrady. To bylo pochopitelně první místo, které jsme začali prozkoumávat, jenže jsme dopadli jako sedláci u Chlumce. Když se ukázalo, že v blízkosti stromu v zemi nic není, začali jsme postupně, centimetr po centimetru, odporovou metodou prohledávat celý přední zámecký park. Bylo to časově velmi náročné.

Co je to za metodu?

Představte si kabel dlouhý asi třicet až čtyřicet metrů, který je nutné vždy po metru uzemnit kolíkem do země. Poté se do něj pouští elektrický proud, aby bylo možné získat sken podloží. Přes software s využitím umělé inteligence se následně vykreslí, co by se pod konkrétním řezem mohlo nacházet. Data se načtou do počítače, software je zpracuje, vyhodnotí a zobrazí na monitoru. Tímto způsobem jsme postupně oskenovali celý prostor před zámkem.

Jak vzpomínáte na moment, kdy vám „vyběhl“ ten správný obrázek?

Nevyběhlo vůbec nic. Jiný přístroj nás sice upozornil na jedno konkrétní místo, kde mělo být něco, co vzdáleně připomínalo truhlu, ale když jsme tam použili sondu, nález se nepotvrdil. Ukázalo se, že šlo o spleť kovových obručí a tenké pásoviny, která se kdysi používala k ohraničení zámeckých záhonů. My se ale nevzdávali. Jezdili jsme tam rok a půl, během volných víkendů, a hledali. Později jsme ten nejlépe udržovaný přední zámecký park opustili a zaměřili se jinam. Z archivů a dalších zdrojů jsme totiž získali informaci, že vedle modřínu, tedy na místě určeném panem Liebiegem, správce poklad ve skutečnosti nikdy nezakopal, uschoval to jinde, za zámkem.

Jak jste na to přišli?

Jste první médium, které se to dozvídá, je to exkluzivní informace. Dostali jsme se totiž k určitému nákresu, mapě pokladu, kterou namalovala zámecká kuchařka. Mapka byla součástí soukromého dopisu adresovaného rodině pana Liebiega. Paní kuchařka ho psala švabachem a popisuje v něm, že na přední zámecké zahradě není možné cennosti zakopat, protože tam mají Sověti ustájené koně a ti by je jednoduše rozšlapali. Rodině proto oznamuje, že k ukrytí došlo za zámkem, v prostoru u kuchyně, a k dopisu přikládá vlastnoručně nakreslený obrázek.

Takže jste měli vyhráno.

Kéž by. Mapku kreslila žena neznalá kartografie, měřítek a symbolů, a tak vznikl nákres velmi divoký a extrémně nepřesný. Navíc se za těch osmdesát let zásadně proměnily i orientační body, které do mapy zakreslila. Bylo nám tedy jasné, že nás čeká obrovský kus práce. Čím déle jsme se na mapku dívali, tím víc jsme byli zmatení, nákres vůbec neodpovídal realitě. Měli jsme pocit, že bychom se museli podívat do křišťálové koule, abychom pochopili, jak to ta žena myslela. Každý z nás, hledačů, v mapě viděl něco jiného. Nebyla tam žádná měřítka, žádné pevné body, jen neurčité náznaky, které nedávaly logiku.

Použili jste znovu odporovou metodu?

V zadní zahradě to nešlo. Nacházel se tam rozsáhlý, více než dva metry vysoký zámecký »smeťák«. Nikoliv od rodiny Liebiegů, ale od sovětské armády, učňovského zařízení a částečně i od dětského domova. Přes terasu se tam léta házelo úplně všechno, suť z rekonstrukcí, rozbité sklenice od sovětských okurek, zkrátka obrovská, dnes už zatravněná halda všeho možného. Do této části zahrady nebylo vidět, skládka se postupně vršila a nikdo ji neřešil. V té době byly popelnice a kontejnery na odpad vzdálenou hudbou budoucnosti.

Chodili jsme tam tehdy ode zdi ke zdi a snažili se představit si správce i kuchařku, jak poklad kdysi ukrývali. Přemýšleli jsme, jak to mohli provést tajně, vždyť v době, kdy poklad zakopávali, už byli na zámku Sověti. Akci museli nejspíš provést potmě, rychle, a byli nuceni zvolit prostor, kam nebylo vidět z žádného zámeckého okna.

 

Některé stříbrné předměty jsou stovky let staré, mnohé na sobě mají i monogram Liebiegů

Jak je možné, že měl původní zámecký personál do objektu stále přístup?

Dostali přikázáno se o Sověty starat. Kuchařka vařila, správce zajišťoval provoz. Později ale byli ze zámku vykázáni i oni. Ještě předtím se však stali svědky masivního rabování, vojáci si odtud odváželi všechno, co mělo alespoň nějakou hodnotu. Po osvobození byl udělán soupis majetku, který se na zámku nacházel. Po půl roce, kdy Sovětská armáda opustila zámek, inventura proběhla znovu. Na zámku už ale nezbylo prakticky vůbec nic.

Pokud jste nemohli použít moderní technologii k určení správného bodu, jak se vám podařilo poklad najít?

Vzhledem k tomu, že se jednalo o skládku odpadu bez jakékoli historické hodnoty, neměl pan ředitel ani úřady v Liberci žádný problém s tím, abychom si nakonec na pomoc přivolali bagristu. I tak jsme ale museli vytipovat konkrétní lokalitu. Představte si rozsáhlý, zhruba dva metry vysoký zatravněný kopec tvořený harampádím a sutí, nebylo možné ho rozhrabat celý. A tak jsme požádali jednoho z našich členů, senzibila, aby nám poradil, kde máme hledat. Přijel týden před naší akcí s bagrem a během vydatného deště vytipoval dvě lokality, kde by se podle něj mohlo skrývat něco cenného. Jak se později ukázalo, měl pravdu. Šlo o velice zvláštní bod v terénu.

V čem byl zvláštní?

Děly se tehdy podivné věci. Jeden z našich kolegů se zrovna v době, kdy jsme skládku jako už mnohokrát předtím prohledávali, nemohl hledání účastnit, protože ležel doma v horečkách. Hodně na nás myslel a ve svém horečkovém deliriu dokázal dešifrovat mapu paní kuchařky. Když se později uzdravil a chodil s námi po pozemku, měl intenzivní pocit, že mu duch Josefa Mužíka ukazuje, kde je poklad zakopaný. Označil tentýž bod jako senzibil, aniž by o tom měl nejmenší tušení.

Co jste tam viděli?

Bylo to pod starým kaštanem. Na zemi ležela spousta popadaných větví a právě tam, kde již náš kolega vytipoval místo, ležely dvě větve, které tvořily písmeno X. Pokud by nám Pepa chtěl skutečně ukázat místo zakopání pokladu, nemohl to udělat lépe... A bylo rovněž ve shodě se všemi našimi závěry i pokusy o dešifrování kuchařčina plánku. Právě tam, kde se větve křížily, byl nakonec i poklad.

Je to obrovský úspěch celého týmu i všech, kteří věřili, že se nám to nakonec podaří.

Jak vzpomínáte na moment, kdy vám došlo, že jste to skutečně dokázali?

Byl to radostný zážitek, který se vlastně ani nedá popsat. Úplně nám to vypnulo mozek, byli jsme jako v nějakém transu. Když se lžíce bagru nadzvedla, nejprve se začaly kutálet tmavé skleněné lahve. V tu chvíli jsme si mysleli, že je tam ukryli Sověti, a nijak jsme se nevzrušovali. Přesto jsme ale bagr zastavili a rozhodli se jít do nižších vrstev už ručně.

Pak se ale objevilo něco, na co nikdy nezapomenu. Když jsme odhalili stříbrný tác, málem se nám zastavilo srdce. Pod ním bylo další stříbro, vzácný kuchyňský servis. Nosili jsme ho v kýblech ke stolu a nemohli uvěřit, že se to skutečně děje.

Jak byl poklad uložený?

Postupně se nám podařilo identifikovat tři dřevěné bedny, ve kterých byl poklad zakopaný. V době, kdy jsme se k nim dostali, už byly v totálním stádiu rozkladu. Dřevo bylo natolik ztrouchnivělé, že v hlíně zanechalo jen jasně čitelný obdélníkový otisk. Bohužel bedny nebyly dostatečně uzpůsobeny a ochráněny pro delší uchování v zemi.

Byla samotná práce bezpečná?

Jak se později ukázalo, úplně ne. Jeden z našich kolegů, který stříbrné předměty postupně vyzvedával ze země, se z oxidovaného vzduchu stříbrem v jámě přiotrávil. Asi týden mu pak bylo hodně špatně. Nikoho z nás by v tu chvíli nenapadlo, že by něco takového mohlo hrozit.

Co všechno jednotlivé bedny obsahovaly?

V jedné z beden se nacházely vzácné pušky a lovecké tesáky. Jejich stav byl opravdu otřesný, nicméně památkáři se domnívají, že bude možné je odbornou restaurací vrátit do původního stavu. Další část pokladu tvořil stříbrný kuchyňský servis, na který správce ještě umístil lahve s archivními víny. Nejstarší z nich pochází z roku 1906. Později jsme se od znalců dozvěděli, že vínu se nestalo vůbec nic a že přibližně deset těchto lahví má dnes hodnotu přes deset milionů korun. Je totiž přesně doloženo, odkud pocházejí, kde byly stáčeny i jakou mají historii.

Našli jste i hrneček, po kterém Liebiegovi tolik toužili?

Ano, skutečně tam byl. Je rovněž ze stříbra, částečně pozlacený. Když jsme ho vytáhli ze země, byl samozřejmě celý zašpiněný, ale jakmile jsme jej otřeli, doslova se rozzářil. V archivech máme k dispozici dobové fotografie, které jednoznačně dokazují, že ho Liebiegovi kdysi měli vystavený ve vitríně. Získat ho zpět ale nemají nejmenší šanci, hrneček bude spolu s celým kuchyňským servisem časem vystaven v Severočeském muzeu v Liberci.

Celý nález měl i silný symbolický rozměr…

Ano, měl až neuvěřitelně osudový charakter. Krátce po nalezení pokladu jsme uspořádali tiskovou konferenci, která se konala 3. listopadu 2025. Bylo to právě v období Dušiček a shodou okolností se tehdy rodina Liebiegů nacházela v České republice, aby uctila památku svých předků. Po více než osmdesáti letech tak dostali možnost znovu se dotknout vlastní rodové historie a symbolicky se propojit s minulostí, která byla po celou tu dobu ukrytá pod zemí.

Poslední otázka. Jste nezisková organizace. Pokud vás chtějí lidé finančně podpořit, protože si váží vaší práce, jak to mohou udělat?

Na našich webových stránkách www.lokaceartefaktu.cz najdou veškeré potřebné informace, včetně QR kódů pro podporu naší činnosti. Právě teď jsme navíc na www.donio.cz vyhlásili speciální sbírku – vyrábíme Vzpomínkový kámen z žuly pro Josefa Mužíka, který bude umístěn v lese na Medníku. Myslím, že si Pepa zaslouží, aby se na něj nezapomnělo. A tak každý, kdo mu fandil a měl ho rád, může do této sbírky přispět libovolnou částkou. Případně koncem února 2026 také přijet na Medník a společně s námi na něj zavzpomínat. Informace o přesném datu odhalení Vzpomínkového kamene dám včas dopředu vědět na našich stránkách a Facebooku.                      

Jitka Svobodová 

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Pavel Podrazský, Lokace artefaktů, Josef Mužík,