„Tomu kopci chybí špička.“ A Karel Hubáček stvořil stavbu století. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Česká televize (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Karel Hubáček, světoznámý architekt a autor unikátní stavby na Ještědu, za kterou dostal ještě před jejím dokončením od Mezinárodní unie architektů prestižní cenu Augusta Perreta, v dokumentárním pořadu z roku 2021

V pátek by oslavil stovku a jeho příběh byl příběhem dvacátého století. V životě i v tvorbě. Karel Hubáček, který se k architektuře dostal i trochu náhodou, je dodnes jediným českým držitelem Ceny Augusta Perreta, kterou jinak vlastní třeba veleslavný Norman Foster. Dostal ji za jeden hotel s vysílačem, který se stal něčím mnohem víc, než jen stavbou.

O Liberci se říká, že to nejhezčí tam není ve městě, ale kolem něj. Karel Hubáček se celou kariéru poctivě snažil nepoměr prolomit, ale nakonec stejně všechny jeho originální stavby v údolí Nisy zastínila ta, která za své umístění i inspiraci vděčí vrcholu nad městem. Jenže nebýt jeho imaginace, přišel by kopec o svou korunu a město o nejslavnější značku. Přitom jako všichni bohem políbení mluvil Karel Hubáček o svém nápadu skromně a jednoduše. „Když jsem se poprvé podíval na Ještěd, tak jsem si řekl, že tomu kopci chybí špička,“ popsal.

Do Liberce přišel čerstvý absolvent architektury v roce 1951. Město bylo dlouhá staletí centrem německé menšiny, šest let předtím vydekretované, a dosídlení novousedlíci hledali k svéráznému údolí vztah občas dost těžce. Také architektura podle toho vypadala. Pompézní radnice, okopírovaná z Vídně, hned za ní divadlo od klasiků Fellnera s Helmerem…

V kopcích nad městem se ale skrývaly i jiné klenoty. Štíty chalup se staly inspirací pro Hubáčkovu první velkou zakázku na kino v Doksech. Jenže v lednu 1963 jednu z těchto horských chat zničil požár. A zrovna tu nejviditelnější, na vrcholu Ještědu.

Dominanta širokého okolí, k jejímuž úpatí se z centra města dalo dojet tramvají a na vršek lanovkou, byla opředena bájemi i historickými symboly. Právě zde se v roce 1870 sešel tábor lidu, který u nás v podstatě odstartoval dělnické hnutí, takže hora zapadla i do režimní mytologie. Šlo tedy o velmi sledovanou akci.

Architektonická soutěž probíhala v šibeničním termínu jednoho měsíce se zadáním na dvě budovy: horský hotel a televizní vysílač. Soutěž obeslal i Karel Hubáček, který přišel s originálním řešením umístit obě instituce nad sebe do budovy jediné. A zároveň konečně dostavět hoře chybějící špici. Osvícená porota to naštěstí uznala jako splnění zadání.

Řešení reagovalo na extrémní povětrnostní podmínky místa (které zná každý Liberečák, co se někdy vypravil na vrchol Ještědu na kole) i specifické požadavky telekomunikačních zařízení. Elegantní aerodynamický tvar oživil v české architektuře předválečný termín „mašinismus“.

Výtvarný směr, obdivující stroje a technické vymoženosti, se poprvé dostal ke slovu v úžasných časech objevů před první světovou válkou, druhá vlna přišla v optimistických šedesátých letech, kdy se jednoznačně nejpopulárnější mašinou staly rakety. Bez celosvětově nadšeně sledovaného zápasu o vesmír nelze plně pochopit ani Hubáčkovy linie.

Dobrý den, majore Gagarine:

Poetičtěji založení domorodci to přirovnání k raketě volí poměrně často dodnes. Obrovská jehla, která ve dne probodává šedivé mraky nebo v hezčím počasí hází odlesky paprsků, se v nočním nasvícení skutečně mění v gigantický Voschod nebo Saturn, spoutaný tou nejpevnější startovní rampou z druhohor. Aby elegantní tvar, technicky popsaný jako „rotační hyperboloid“, bylo vůbec možné postavit, na tom zapracoval statik Zdeněk Patrman. Na konkrétních technických řešeních dělali experti z místní vysoké školy i z Akademie věd.

Stavba začala v roce 1966, hotovo mělo být do čtyř let, jenže realizace přinášela problémy technické i politické. Třeba když v létě 1968 pracovali na speciální tepelné a antikondenzační izolaci dělníci z Anglie, kteří o třetí srpnové středě zhlédli z první ruky příjezd sovětských vojsk, v Liberci velmi dramatický. Angličané rychle zmizeli a už se nevrátili.

Hubáček využil roku historického uvolnění k založení architektonického studia SIAL, které mělo vychovávat mladé nadějné architekty. V následujícím roce obdržel mezinárodní Cenu Augusta Perreta,  jejíž porota z Mezinárodní unie architektů ocenila „harmonii, s níž se pojí s okolní krajinou, vytříbenost siluety a vynalézavé použití konstrukčních prostředků“.  Převzít ocenění, které jej zařadí do společnosti těch největších legend, si ale do Argentiny odletět nesměl.

Nová elita začínala úřadovat a v roce 1972 normalizační koště došlo i do SIAL. Ateliér byl zrušen a Hubáček našel zaměstnání v libereckém Stavoprojektu. Mezinárodně ceněný architekt byl ale pro režim příliš zajímavý, zvlášť když si udělal svou specializaci z vysílačů a věží, které byly v čase technického boomu potřeba všude po světě. Konstrukční vynalézavostí se prosadil v soutěžích v Súdánu či Jemenu, doma v Praze zaujal vodárenskou věží na Dívčích hradech.

Koncem sedmdesátých let získal zakázku na Dům kultury v Teplicích, ke kterému jeho spolupracovník z Ještědu Otakar Binar dělal přilehlou kolonádu. Společenské centrum, propojující historickou a lázeňskou část města, rovněž sbíralo mezinárodní ceny a je považováno za druhý z vrcholů Hubáčkovy tvorby. Opět dokázal stylové linie originálně spojit s požadavky na konstrukci i provoz. Třeba ikonické segmentové zaoblení střechy vzniklo kvůli akustickému řešení koncertního sálu.

Karel Hubáček během stavby světového unikátu

Současně pracoval (společně s bývalým kolegou ze SIAL Miroslavem Masákem) na své druhé slavné stavbě v Liberci, která konečně přitáhla pozornost fanoušků architektury i do centra města. Projekt obchodního domu, spojujícího dvě náměstí u řeky, zaujal tvarem i nezaměnitelným dojmem ze zářivě oranžových obkládaček. Stal se jednou z nejfotogeničtějších libereckých dominant a k dovršení symboliky dostal obchoďák jméno Ještěd.

Jmenovec nad městem se mezitím stával z ambivalentně přijímaného projektu milovanou značkou celého města. Možná i díky tomu se později Liberci vyhnula sudetská nemoc rezignace a zmaru. Když se po roce 1989 liberalizoval trh s byty, stal se výhled na Hubáčkovu dominantu faktorem, který cenu nemovitosti výrazně zvyšoval.

Její tvůrce si ve městě, které tak zásadně proměnil, připsal několik dalších zářezů a pomalu se stával místní legendou. Popularitě čelil s odzbrojující skromností, nejraději byl skryt ve svém domě u konečné tramvaje v Lidových sadech. Mimochodem, i tento příbytek je architektonickou pastvou.

Slábnoucí zdraví už mu neumožnilo zasáhnout do sporů o zachování jeho obchoďáku, který byl sice obdivován, ale pro praktický provoz obchodů se jevil stále více nepraktickým. Nakonec na jeho místě vyrostla nákupní galerie v standardech jednadvacátého století. Část místních to nikdy nepřijala a na „Ještěd“ nostalgicky vzpomíná.

Raketa na kopci se mezitím stala legendou i v mezinárodním měřítku. Stala se českou stavbou století i národní kulturní památkou, spisovatel Jaroslav Rudiš tam umístil jeden ze svých románů, a následně z něj vznikl i film. Město přijalo Hubáčkovu linku do své vizuální identity a z kopce se stalo  jedno z center společenského života.

Stavbu si přivlastnil i celý kraj, který pokud by se nejmenoval podle svého hlavního města, měl by nést jméno Podještědský. Když jedete po dálnici z Prahy, Hubáčkova dominanta se vám poprvé ukáže ještě předtím, než minete ceduli s uvítáním od krajské samosprávy.

Nejvyšší a nejelegantnější špička podél údolí Nisy

Karel Hubáček, který v mládí prošel totálním nasazením v berlínské továrně a přežil tam spojenecké bombardování, by to asi bral s nadhledem, ale páté největší město republiky si o stém výročí připomíná legendu, která zásadně ovlivnila nejen vzhled města, ale dala mu i novou duši.

A to je asi ta největší magie architektury.

Zdroje: Wikipedia, Libere v minulosti a současnosti, Česká televize, Kudy z nudy

Vložil: Jakub Vosáhlo