Byla jsem v „zemi nikoho“. Přechod otevřeli a za čtyři hodiny už tam byli Češi, jako první. Fotografka vypráví, co zažila a jak je to s mladými muži mezi uprchlíky

Foto: Facebook

Popisek: Jana Hunterová - fotografický autoportrét

ROZHOVOR, FOTO V říjnu vzniklo 17 fotografií převážně uprchlíků na srbsko- chorvatské hranici. Do konce února je vystavuje liberecké Severočeské muzeum pod názvem Země nikoho. Povídali jsme si s jejich autorkou Janou Hunterovou. „Je jasné, že do Evropy nemůže přijít celá Afrika či Asie. Ale někde je válka. A i my jsme měli v historii exody. Zapomněli jsme na ně," říká.

Proč jste se vydala na srbsko - chorvatskou hranici?

Chtěla jsem si udělat svůj vlastní názor a zároveň pomoci. Jela jsem tam jako dobrovolník. Ale jsem fotograf a ten si foťák vozí všude s sebou.

Vystavujete sedmnáct fotek. Odkud přesně jsou?

Berkasovo je srbská strana a Bapsko chorvatská. Fotila jsem v zemi nikoho, kam srbská strana převážela autobusy uprchlíky. Oni pak překračovali zemi nikoho a následně je nabíraly chorvatské autobusy a vozily do uprchlického tábora Opatovac. Druhý den je přepravovaly vlaky přes Maďarsko až do Vídně.  

Prý tam bylo mezi dobrovolníky nejvíce Čechů?

Ano. Češi tam hráli hlavní roli. Tento přechod otevřeli 23. září a Češi tam byli už za 4 hodiny. Je to skupina na Facebooku - Jedu pomáhat do Srbska a Maďarska.  

Zaslechl jsem, že je mezi dobrovolníky nejvíce Čechů i proto, že je to taková protireakce. Že se stydí, za chování části veřejnosti a politické scény...

Ano. U mě to bylo více důvodu, ale tohle byl jeden z nich. Setkala jsem se tam s Češkami žijícími v Itálii a Rakousku. Říkali mi, že se stydí za Českou republiku, za to, co pronáší prezident Zeman a jiní politici. Nahání mezi lidmi strach. Jejich úloha by přitom měla být, aby věci vysvětlovali. I když v poslední době se to myslím zlepšilo. Mně jde o to, aby ti lidé měli nějakou důstojnost. Je ale jasné, že k nám do Evropy nemůže přijít celá Afrika či Asie. To je samozřejmě nemyslitelné. Ale někde je válka. Paní mi vyprávěla, že na její vesnici spadlo patnáct bomb, dvě na jejich barák. Tak co udělala, vzala dítě a s manželem šli. Neumíme si to představit. My si tady v Evropě žijeme od druhé světové války v relativním klidu. Když se ale podíváme do historie, tak tu vždycky byly nějaké exody. Zapomněli jsme na ně. Někde se musí objevit ten velký rozdíl mezi bohatými a chudými zeměmi.

Poslední válka v Evropě byla v místech, kde jste byli. Jak probíhala komunikace mezi Srby a Chorvaty?

Nemají se rádi, jejich komunikace vázla. Takže Srbové uprchlíky vozili, ale Chorvati je neodváželi. V místě určeném pro 250 lidí se jich nahromadily až dvě tisícovky. Většinou to fungovalo tak, že Srbové uprchlíky nabírali na srbsko-makedonské hranici a posílali je přes celé Srbsko. Přiváželi je v noci, kdy byl největší nápor. Češi vlastně dělali kontakt mezi Srby a Chorvaty. Když Maďaři zavřeli hranici, tu noc, za mnou přišel chorvatský policejní šéf. Řekl mi, že chce mluvit s tím srbským, ať za ním dojdeme. To bylo poprvé, co spolu komunikovali. Takže jsme je jako by spojili a začalo to fungovat.

V noci údajně jako dobrovolníci fungovali už jenom právě Češi?

Ano. Kromě českého týmu tam působily ještě organizace Lékaři bez hranic, UNICEF a od OSN. Ti však pracovali jen přes den. Jediní, kdo fungovali přes noc, byli Češi. Rozdávali teplé oblečení, sušenky, banány, pití, vařil se čaj. Každý měl nějakou svoji úlohu. Komunikovali jsme s chorvatskou policií a dávali lidi do řad. Aby nevznikly zmatky. Také jsme s nimi mluvili a dávali jim informace. Které neměli. Nevěděli, kam jedou, kde jsou, co se s nimi bude dít. Takže zprávy od nás pro ně byly důležité. Ne všichni uměli anglicky, ale vždy se našel v každé skupině někdo, kdo tento jazyk ovládal. Komplikované to bylo v tom, že mají obrovskou vazbu na rodinu, které jsou početnější než u nás. Největší strach měli, že se rozdělí a už se neuvidí. Takže jsme je museli roztřídit i s tímto ohledem.

Vy jste tam byla s kolegou ze Severočeského muzea v Liberci Romanem Machkem… Kdy přesně?

Od 12. do 17. října. Zrovna v té době, v pátek 16. 10., Maďaři uzavřeli hranice a v Chorvatsku se zaplnil kemp, protože vlak už nemohl jet přes Maďarsko. To byla náročná situace, kdy jsme několik hodin čekali v dešti, větru a blátě na autobusy. Naštěstí pak hranice otevřeli Slovinci. 

Běženci jsou většinou z míst, kde je teplo. Jaké bylo uprostřed října na pomezí Srbska a Chorvatska počasí. Z fotek je vidět, že asi i pršelo?

Byl tam neuvěřitelný vítr a strašně pršelo. Jinde ještě taková zima nebyla, ale tam to bylo horší. 

Odkud vlastně byli uprchlíci?

Většinou ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku. Samozřejmě tam byli i Kurdově, nebo lidé z Afriky. Což asi byli migranti ekonomičtí a možná je vrátí. 

Asi tedy nebyli na chladnější počasí vhodně oblečení?

Nebyli. Ze Sýrie šli dva týdny, ale třeba z Afghánistánu dva měsíce. Což je dlouhá doba, takže byli vyčerpaní. V Bulharsku byli několik dní v táboře, tam prý nebyly dobré podmínky. 

Jaké bylo složení těch lidí? Říká se, že jde hlavně o mladé muže. Což má svoji logiku, protože jsou fyzicky nejzdatnější a schopni nejlépe tu trasu ujít. Ale viděl jsem na vystavených fotkách i hodně starou paní...

Ano. Byly tam hodně rodiny i s malými dětmi. Ale i lidé staří, nemocní, i na vozíčcích. Co se týče těch mladých kluků - rodiny si měsíce přivydělávaly v Turecku, aby je mohly vyslat. Nejde o chudé lidi, ale vzdělané. A také ty, kteří mají nějaké peníze. Převaděči na tom neskutečně vydělávají. Ti nejchudší si něco takového nemůžou dovolit.

Jaké mají uprchlíci představy o Evropě? Kam měli namířeno?

Většinou do Německa a do Švédska. Hlavně z důvodů, že už tam někoho měli. Manžela, bratra. Ale většina Syřanů také říkala, že se chtějí vrátit domů, až skončí válka.  

Jaký jste si tedy udělala názor na věc?

Vůbec jsem se nesetkala s tím, co se povídá, že jsou agresivní, že dělají nepořádek, že nerespektují ženy. Byli disciplinovaní, poslouchali naše pokyny, věřili nám. Odpadky nosili do popelnice. V podstatě jsou to lidi jako my. O jedné z mých fotek - té co je na plakátu - mi kamarád řekl, že mu to připomíná Ježíše a Marie s Josefem. Oni byli také uprchlíci. 

Oldřich Szaban

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Anička Vančová