Král komiků byl třikrát souzen jako zrádce národa. Údajné viny a trpké konce legendárního Vlasty Buriana... Tajnosti slavných

Foto: Bromfilm

Popisek: Nezapomenutelný Vlasta Burian v roce 1941 v komedii Přednosta stanice. Král komiků nadevše miloval uniformy všeho druhu.

Díky píli, pracovitosti, odhodlanosti a nebojácnosti se vypracoval mezi skutečné hvězdy a milují ho celé generace. Kvůli příliš velké slávě s ním ale nakonec závistivci velmi tvrdě zúčtovali.

Za první republiky ho davy zbožňovaly. Filmy, v nichž stálo jeho jméno v titulcích vždy na prvním místě, trhaly návštěvní rekordy a jeho divadlo denně doslova praskalo ve švech. S koncem války však zažil strmý pád až na samotné dno. Postavy, které Vlasta Burian ztvárnil, si jsou všechny velmi podobné. Základem jeho herectví byla výrazná gesta, dvornost a noblesa, humor bez hrubých slov, parodování hudebních nástrojů a cizích jazyků i některé oblíbené rekvizity. Své postavy oživoval nejen na filmovém plátně, ale i v divadle, nesoucím jeho jméno. Pro svou popularitu udělal maximum a uměl si ji i užívat. Jenže doba, v níž naplno zářil, byla nemilosrdná. Okupace ho postavila do situace, kdy mohl volit pouze ze špatných možností, a období po osvobození ho dokonce třikrát postavilo před soud za kolaboraci. Ti, kteří mu předtím aplaudovali, ho prostě šmahem zbavili cti.

Vlasta Burian v poutači na kabaret, pro který ho objevil legendární písničkář Karel Hašler

Tatínek nechtěl doma komedianta

Josef Vlastimil Burian se narodil 9. dubna 1891 v Liberci krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi a jeho o pět let starší manželce Marii, která měla z předchozího manželství dceru Žofii Pickovou. V českoněmeckém městě pod Ještědem prožil prvních deset let svého života, 5. května 1901 se pak rodina přestěhovala do Prahy na Žižkov, protože otec měl v Liberci málo příležitostí k vlasteneckým aktivitám. V Praze pak pracoval jako úředník, vybírající potravinové daně, a Vlastíka, který mimo jiné zpíval v kostele na kúru, pravidelně vodil do Národního divadla na opery.

S Anny Ondrákovou v roce 1923 poprvé před kamerou, v ještě němé grotesce Tu ten kámen

Od dětství Vlasta rád sportoval, vynikal zejména ve fotbalu, několik let byl dokonce brankářem ligového klubu A. C. Sparta, ale také v cyklistice, tenise, hokeji, golfu, boxu… Zkrátka neexistoval sport, který by nezkusil. Časem však většina sportovních aktivit ustoupila divadlu. Své bavičské nadání zpočátku uplatňoval převážně na večírcích přátel a jeho talent mu postupně otevřel cestu k veřejnému vystupování. Vyučil se sice obchodním příručím a tatínek nebyl jeho ‘komediantstvím‘ ani trochu nadšený, když ho ale jednou viděl při představení v hospodě, usoudil, že je opravdu výborný komik, a přestal mu v umělecké činnosti bránit.

Vášnivý fotbalista chytal za Spartu, dokonce jednou kvůli prodlouženému
zápasu nestihl představení a dostal padáka v kabaretu

Objevil ho Karel Hašler

Zpočátku hrál ve vedlejších rolích v Divadle na Vinohradech a ve Švandově divadle. Pak si ho povšiml legendární písničkář, dramatik, scenárista a režisér Karel Hašler a doporučil ho jako komika. Díky němu začal Burian vystupovat v různých kabaretech, v nichž se již před první světovou válkou stal miláčkem publika. Za války sběhl z armády a putoval pak po českém venkově s přítelem, klavíristou Daliborem Ptákem, který ho v jeho kabaretních výstupech doprovázel na piano. Nakonec ho ale chytili a skončil ve vězení. Po amnestii si konec války odbyl ve vojenské kapele a opět příležitostně vystupoval v pražských kabaretech.

S matkou své jediné dcery Emílie ve filmu Anton Špelec, ostrostřelec. O dceru se ale Anči nestarala,
pečovali o ni otec a jeho rodiče

Po válce převzal komické role v několika seriózních divadlech, především ale stále hrál v kabaretech. Několik představení denně na různých místech však nestíhal, a tak se divadelní ředitelé dohodli, že už ho nikdo nezaměstná. Později založil vlastní Divadlo Vlasty Buriana, které mělo první představení 1. září 1925 v Adrii. V srpnu 1928 se přestěhovalo do smíchovského Švandova divadla a v prosinci 1930 do nového paláce Báňské a hutní společnosti v Lazarské ulici. Zde Burian vybudoval nejen prosperující divadelní scénu, ale také dílny, foyer, ateliér, módní salón, a dokonce i vlastní kino Vlasta, v němž se promítaly jeho filmy.

V roce 1930 se Burianovo divadlo přestěhovalo do funkcionalistického paláce od architekta
Josefa Říhy na rohu Jungmannovy a Lazarské ulice

Nemanželské dítě

Jeho první láskou byla o rok mladší tanečnice Anna Emílie Pírková, do ženění se ale Vlasta nehrnul, přestože mu 8. dubna 1912 porodila dceru Emilku. Až v roce 1919 se oženil s Františkou Červenkovou, která byla jeho největší obdivovatelkou a stala se jeho největší oporou v nejtěžších dobách. Říkal jí Nino a musela být na každém jeho představení. Když se zpozdila, Vlasta nechal pozdržet představení, dokud nebyla ve své lóži. Když byla nemocná, nechal zavést mikrofon na jeviště a Nina jeho výkon poslouchala telefonem. Jejich manželství ale zůstalo bezdětné.

Manželce Františce říkal Nino

Zatímco společnost ho znala jako zábavného společníka, v soukromí byl melancholický, náladový a trpěl maniodepresivními stavy. Často se uzavíral ve své luxusní vile v Dejvicích, v níž měl mimo jiné i velkou tělocvičnu, bazén a tenisový kurt. Každé ráno vyrážel ven na kole, pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu a byl velkým mecenášem profesionálních i amatérských sportovců.

Ve 30. letech jezdil automobilem Z-4 z brněnské Zbrojovky, který se poprvé představil v dubnu 1933
na Pražském autosalónu

Úspěšná hvězda reklamy

Burian byl velmi populární, a tak se jeho tvář a jméno často objevovaly i v reklamě. Mimo jiné po něm byly pojmenovány i bonbóny Burianky či nově vyšlechtěná Růže Vlasty Buriana. Budil rozruch všude, kamkoli vkročil. Miloval rychlá auta, armádu a uniformy, které velmi rád nosíval na veřejnosti. Stal se příslušníkem Československé armády, dokonce si za první republiky ‘vyběhal‘ a údajně i zaplatil hodnost nadporučíka. Uvažoval prý i o prezidentské kandidatuře.

Plakát na reklamní film firmy Baťa Tři muži na silnici (o slečně nemluvě)

V době největší slávy měl pronajatý zámeček, kam jezdíval o víkendech na lov, bydlel však v přilehlém domě správce. Nedaleko Prahy si pořídil statek, kde choval krávy. Každou měl pojmenovanou podle postav ze slavných oper. Jména byla napsána na cedulích, které měly krávy zavěšeny nad hlavou. Svým bohatstvím se velmi rád chlubil na veřejnosti, což vyvolávalo velkou závist a zřejmě se také stalo jednou z příčin jeho poválečného pádu.

Burianova vila čp. 1072 v Kadeřávkovské ulici 13 v pražských Dejvicích

Konec velké kariéry

S blížícím se koncem druhé světové války vzala zasvé i Burianova velkolepá kariéra. Nejprve v roce 1944 zavřeli jeho divadlo Němci, po válce byl pro změnu zatčen Čechy a zavřen do společné cely s esesáky a kriminálníky, kde byl velmi ponižován. Po intervenci Jana Masaryka byl vyšetřován na svobodě a nakonec ho soud osvobodil. Po negativním ohlasu v tisku byl ale znovu uvězněn a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen za kolaboraci ke třem měsícům těžkého žaláře, které si odseděl už ve vazbě, a pokutě půl milionu korun, na niž si ale neměl kde vydělat.

S dcerou Emílií, Ninou a důstojníky Československé armády

Základem odsouzení byly následující prohřešky. V jednom rozhlasovém skeči zesměšňoval exilovou vládu v Londýně, k čemuž byl prý donucen nacisty. Žaloba ho vinila, že ve své vile hostil německé okupanty včetně K. H. Franka, ve skutečnosti ale byli Němci u Burianů pouze jednou, když na udání sousedů hledali na zahradě zakopané zbraně. S K. H. Frankem se setkal také jenom jednou na jedné recepci. Dalším jeho hříchem mělo být, že údajně podplatil magistrátní úředníky, aby získal městský pozemek k rozšíření tenisového kurtu, a když byl za války benzín na příděl, prý ho získával nepoctivým způsobem. Ve skutečnosti autem jezdil na fingované smlouvy s Lucernafilmem. I v Národním divadle vystoupil v Prodané nevěstě jako principál prý díky německé protekci, ve skutečnosti si ale žádost podal sám, aby demonstroval své upřímné češství. Různých obvinění nakonec bylo ještě víc.

Na Hříběcí boudě v Krkonoších si léčil duši

Lidi bavil do poslední chvíle

Za trest byl Vlasta Burian vyloučen z herecké obce, vystěhován z vily a souzen byl celkem třikrát. Byl mu zabaven téměř veškerý majetek a dalších pět let nesměl vystupovat. Po propuštění z nucených prací v severočeských dolech musel odejít z Prahy a živil se pracemi na stavbách a nahodilých brigádách. Na přímluvu pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého nakonec zakotvil zhruba na rok v Krkonoších na Hříběcí boudě, kde si léčil duši. Pásl krávy nebo jezdil starým studebakerem lidem pro kufry. Hrával tetkám na silnici a snil o návratu na divadelní prkna.

S Janem Werichem v pohádkové komedii Byl jednou jeden král

Když si nakonec veřejně posypal hlavu popelem, mohl zpět před publikum, které na něj nezapomnělo. Na plátno se vrátil tristní rolí rozvraceče Kodýtka ve filmové agitce Slepice a kostelník a dostal konečně i angažmá v divadle. Ve filmu naposledy zazářil v roce 1954 v pohádkové komedii Byl jednou jeden král. Už to ale nebyl bohem nadaný komik, sršící energií. Měl problémy s očima, kvůli potížím se žílami mu otékaly nohy a špatně chodil, takže ke konci vystupoval vsedě na židli. Přesto dokázal stále skvěle diváky bavit. Poslední léta vystupoval v podřadných nevytopených sálech. Při jednom takovém vystoupení se nachladil, poslední představení odehrál s těžkým zápalem plic a 31. ledna 1962 zemřel na následky plicní embolie. Jeho žena Nina pak přestala vycházet z domu a za pouhé tři měsíce ho následovala. Zemřela přímo na jeho hrobě 10. dubna 1962.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská