Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Vojenský veterán o tom, jak porazit Islámský stát i zda se o to vůbec někdo pokusí. Jaké války jsou nejhorší a co by měla Evropa udělat

09.08.2015
Vojenský veterán o tom, jak porazit Islámský stát i zda se o to vůbec někdo pokusí. Jaké války jsou nejhorší a co by měla Evropa udělat

Autor: Archiv

Popisek: František Gábor

ROZHOVOR O Islámském státu, imigraci, armádě i o tom, co mu dala válečná zkušenost z Perského zálivu si ParlamentníListy.cz povídaly s vojenským veteránem, libereckým zastupitelem a předsedou městské organizace TOP 09 Františkem Gáborem. „Když nejde o život, jde o prd. Měli bychom být rádi, že žijeme 70 let v míru. Máme se dobře. Samozřejmě, že by to mohlo být lepší, ale i horší. Měli bychom si vážit toho, co máme,“ konstatoval.

Prošel jste armádou, něco o ní víte. Je možné Islámský stát porazit pouze leteckými údery? Není k tomu potřeba i pozemní vojsko?

Letecké údery můžou Islámský stát výrazně oslabit. Pravda je, že ho nemohou porazit. Bude potřeba případně nasadit pozemní síly. Vše záleží na mandátu OSN. Síla tady je dostatečná. Záměrně nemluvím jen o NATO, protože v současné době nesou tíhu boje s Islámským státem především právě islámské země.

Nicméně do té pozemní operace se nikdo nehrne?

Záleží na tom mandátu OSN. Bez toho se těžko bude něco takového dělat. Navíc to ještě bude pravděpodobně podmíněno souhlasem zemí, na jejichž území by ty operace měly probíhat.

Jak vidíte Islámský stát? Souhlasíte s názorem, že jde o největší hrozbu současnosti?

Určitě. Historicky nejhorší jsou náboženské války. Není to tak dávno, co jsme řešili náboženské války i tady v Evropě. Dozvuky náboženské války jsou dodnes třeba v Severním Irsku - katolíci versus protestanti.

Tou válkou v Evropě jste myslel konflikt v bývalé Jugoslávii na začátku devadesátých let?

Ne. Myslel jsem před x lety, kdy tady válčili katolíci a protestanti, jestli je správné se modlit tak, nebo jinak. Několik let zpátky, to není z hlediska historie zase tak dlouhá doba. Například dneska odsuzujeme islamisty, že jejich ženy nosí zahalené obličeje, ale ještě naše babičky nosily šátky a bylo to pro mě zcela přirozené. Je to pár desítek let.

Naše babičky ale ty šátky nosily dobrovolně. I když ty muslimské ženy vlastně asi taky...

Nedovolím si říci, jak to mají s dobrovolností. Jsou to určité zvyklosti – stejně jako je máme tady v Evropě. Měli bychom očekávat, že když k nám někdo přijde, bude je ctít a dodržovat. Stejně tak my bychom měli ctít zvyklosti, které jsou někde jinde.

Velkým tématem je v současnosti imigrace do Evropy, které se řada lidí bojí. Hlavně asi kvůli radikálnímu islamismu. Jak tento problém řešit? Evropa asi není nafukovací a všechny, kteří by sem chtěli přijít, prostě asi přijmout nemůže...

Pokud bychom tady teď spolu našli řešení této problematiky, tak myslím, že jsme oba adepti na Nobelovku. Je to strašně těžké. Prolíná se tu několik problémů. Zaprvé bychom si jako Evropané měli uvědomit, že se přes veškeré nářky, i když to tu není asi úplně takové, jak bychom si představovali, máme se dobře. Tak dobře, že nám to desítky milionů lidí na celém světě závidí. Dokonce někteří z nich jsou ochotni podstoupit rizikovou cestu a chtějí tu žít s námi.

Možná je také dobře, že tato výzva pro Evropu přišla. Protože teď musí Evropa dokázat, že je skutečně funkčním celkem, a ne jenom umělým seskupením. Beru to jako výzvu pro Evropu. Máme tady demokracii i Schengen. To jsou výhody pro naše občany, svobodný pohyb, žádné hraniční a pasové kontroly. Ale Schengenský prostor dává také některé povinnosti. A tou je ostraha vnějších hranic. Což je další z těch problémů. To znamená, že tady by si měly uvědomit svoji odpovědnost státy, které jsou ve Středomoří. Měly by klást větší důraz na ostrahu své hranice. V tomto by jim Evropa měla pomoci a podpořit je. Měli jsme iniciativu, ve které navrhujeme, aby EU přehodnotila své rozpočtové priority. A říci si, že ubereme z nějakých cyklostezek, rybochodů či žabích přechodů a tyto peníze přesuneme na řešení migrační politiky. Aby státy z té jižní hranice dostaly nějakou podporu. A nejen ony. Musí se tu vytvořit jednotný informační systém – možná existuje. Ale je potřeba ho dostatečně vybavit prostředky a policisty. Je nutné podpořit ty státy v ostraze hranic. Je to všechno o penězích.

Je pravda, že se to netýká jen Itálie a Řecka, o kterých se nejvíce mluví, ale s velkými problémy se potýká i Maďarsko...

Je to o kolektivní odpovědnosti, že Evropa na to tu sílu má. Je dostatečně bohatá, aby to mohla ekonomicky začít řešit. S tím ekonomickým řešením budou přicházet i řešení faktická.

Evropa by si ale měla i určit, kde je nějaká hranice. Co jsme ještě schopni unést. Kolik těch uprchlíků jsme schopni absorbovat. A připravovat se na období, kdy budeme na hranici svých možností. Mimo jiné i premiér Sobotka řekl, že příliv uprchlíků ohrožuje sociální systém. Možná bude muset dojít i na nějaká silová řešení.

Jaká máte na mysli?

Je jednoduché říci – budeme potápět lodě a oni sem přestanou jezdit. To ale nejde – lidsky. Bylo by to špatně. Dovedu si ale představit eskortu do domovského přístavu té lodi, třeba někde v Libyi, kde uprchlíci budou muset vystoupit a pak ta loď bude potopena. To ale bude žádat určitou odvahu a jednoduché to nebude. Protože ty uprchlíky zpátky asi taky nikdo nebude chtít.

Tomuhle řešení by asi mělo předcházet diplomatické jednání, aby na africkém kontinentě vznikaly oficiální uprchlické tábory...

Samozřejmě. To je zahraniční politika, ta funguje. Ale zase to máte navázané na to rozpočtové opatření. Když budou peníze, řešení se dají hledat. Mluvím o tom, že jsou tu určité věci, které se dějí. I Evropská unie má svoje hranice. A měla by si stanovit nějaký počet uprchlíků, který jsme schopni unést. Zároveň s tím se musí připravovat nějaké budoucí řešení. Že s tím budou probíhat jednání se státy severní Afriky a dalšími – jedná se o státy z celé Afriky a částečně z Asie – je jasné. Ale myslíte si, že budou chtít ty uprchlíky zpátky? Dost pravděpodobně nebudou.

Slyšel jsem, že Tunisko a Maroko, kde by Evropa chtěla financovat výstavbu uprchlických táborů, jsou proti. Mají z těch vln uprchlíků strach, říkají, že už teď jsou často cílovou stanicí těch vln...

K tomu politickému řešení bychom měli dospět postupnými kroky. Evropa by měla v této zkoušce ukázat, zda obstojí. Není to o jednotlivém státu. Evropa musí ukázat společnou sílu. Věřím evropskému projektu. Evropa by mohla ukázat, že umí řešit složité situace a že má k tomu odhodlání a politickou odvahu.

Evropa podle vás čelí velké výzvě. Není to pro ni o to těžší, že ve velké ekonomické krizi je zadlužené Řecko, které je zrovna jednou ze zemí, kam uprchlíci nejvíce přicházejí?

Ano i ne. Zase jsme u toho Schengenu. Ten říká, že máme volný pohyb, ale i odpovědnost za vnější hranici. Proces žádosti o případný azyl by měla řešit země, kam uprchlík vstoupí a kde podal žádost. To jsme u toho. My přeci máme sílu pomoci řecké policii a Řecku jako takovému. Spousta lidí přináší jednoduchá populistická řešení, ale jednoduše to řešit nejde.

Varující je příklad Řecka, kdy někdo přišel a říkal, že není třeba platit dluhy. A několikaměsíční vládnutí Syrizy ukazuje, že takhle jednoduché to není. A nynější dohodnuté podmínky jsou tvrdší, než vyjednávala předchozí vláda. Populismus je teď moderní i u nás. Jednoduchá řešení pro složité věci nejsou.

Máme ale také svůj historický závazek. V období Rakouska-Uherska spousta Čechů utíkala. Pak přišly roky 1938 a 1939. Poté rok 1948. Byly od nás tisíce uprchlíků. Asi to není chytré a populistické lidem takhle říci, ale tenhle historický závazek tady existuje. Proto válečným uprchlíkům by naše země měla být nakloněna.

Jak rozlišit válečného a ekonomického uprchlíka?

Je to složité. I ten Nigerijec může říci, že je z oblasti, kde řádí Boko Haram. Moje subjektivní rozlišení je toto. Ekonomický uprchlík bude od začátku vědět, jaká má práva. Válečný bude rád, že sem přijel, že má rodinu v bezpečí a přijme jakoukoliv práci. A nebude si tu stanovovat nějaká svoje pravidla. A valná většina válečných uprchlíků, jakmile to situace dovolí, se vrátí do své vlasti. Vždyť i naši imigranti po válce, nebo po roce 1989 se vraceli.

Svět kolem nás není zdá se už tak bezpečný jako třeba před 10 lety. Je potřeba navýšit rozpočet české armádě a početní stavy profesionálních vojáků?

Mnoho lidí dnes říká, že naše armáda by měla sloužit k ochraně našeho území a hranic. Pokud ale dojde k tomu, že naši profesionálové budou nuceni bránit naše hranice, už bude pozdě. Je dobře, že pomáhají řešit konflikty v zahraničí. Kromě toho to opět vnímám jako určitý závazek. Protože i při vzniku naší republiky v roce 1918, tak v období druhé světové války nám mezinárodní společenství pomohlo vybojovat naši státnost. Je to z mého pohledu i určité splacení dluhu mezinárodnímu společenství.

Výdaje na armádu nikdy nebudou dostatečné. Vždy jsou ty prostředky omezené. Je ale dobře, že dochází k navyšování rozpočtu obrany, a že by to mělo být výhledově až 1,4 procenta rozpočtu, cirka 70 miliard korun. Jako významný nedostatek vidím, že armáda není naplněná na úplné počty. Dobrá věc je, že si po nástupu nového náčelníka generálního štábu Bečváře stanovila za cíl doplnit stavy na úplné počty. Na armádě bychom šetřit neměli. Měly by vzniknout nějaké předurčené rezervy. Protože s našimi armádními profesionály nehospodaříme dobře. Každý rok jich odhadem odchází do zálohy 500 až 700. Jejich výcvik stojí statisíce až miliony. Měli bychom si těchto vycvičených profesionálů vážit a vytvořit z nich předurčené zálohy. Například u mechanizovaného praporu by dle mého měla vzniknout záložní rota. Profesionálové v ní by byli ve stejné funkci a hodnosti. Touto předurčenou zálohou bychom si zajistili do 10 let tak 5 tisíc bojovníků. Aktivních záloh si velmi vážím. Dělají dobrou práci, jsou to srdcaři. Ale vnímám je jako vhodné při řešení teritoriálních problémů. Ale tady bychom měli profesionální bojovníky. Museli by samozřejmě jednou ročně cvičit se svým útvarem. Aby neztratili kontakt. Cvičení by měla být tématicky zaměřená na aktuální hrozby. A měly by se při nich předávat aktuální zkušenosti. Třeba typu - dneska už nepožíváme červený laser, ale modrý, vysílačky už nenosíme na zádech, ale máme je v kapse a podobně. Založáci by si měli odcvičit spousta dovedností, aby nevyšli ze cviku. Navíc každý z těchto bývalých profesionálů v počtu pěti tisíc by byl schopen vycvičit za tři čtyři měsíce deset rekrutů. A máte tady ozbrojenou sílu v počtu 50 tisíc. Což už je významná síla.

Jak se díváte na nápad s odvody?

Je to správný počin. Musíme vysvětlovat veřejnosti, že to neznamená vojenskou službu. Také je třeba si ujasnit, že Švejk parodoval rakousko-uherskou armádu. Dneska už nemáme švejkovskou armádu. Naši profeisonálové na zahraničních misích dokazují, že jsou plnohodnotnými členy Aliance, plnohodnotnými vojáky. Mnozí z nich dostali vysoká vyznamenání a řády od našich spojenců. Což se nedává zadarmo. V případě potřeby by naše rekruty cvičili profesionálové. Je třeba si uvědomit, že je to zatím jen o tom, aby stát měl přehled, z koho by se rekruti případně skládali. Je ale faktem, že když naši zemi bylo potřeba hájit, vždy se našlo dost odhodlaných mužů a žen. O čemž svědčila třeba mobilizace z roku 1938. Naši dnes už pradědové ukázali svoje srdce.

Vy jste se na začátku devadesátých let minulého století zúčastnil operace Pouštní bouře. Co jste si z ní odnesl za zkušenost do dalšího života?

Když nejde o život, jde o prd. Měli bychom být rádi, že žijeme 70 let v míru. Máme se dobře. Samozřejmě, že by to mohlo být lepší, ale i horší. Změnilo mi to pohled na život. Měli bychom si vážit toho co máme.

Oldřich Szaban

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.          

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace