Jdu hledat vochranku, nebo aspoň exorcistu. To nejní náhoda, to je záměr... Kočičí život Kláry Santin

Foto: Klára Santin

Popisek: Dyž se věhlasná serebrita tváří jako dement... Tahle fotka se mi fakt povedla. Že by následovala pomsta?

Já mám takovýho tucha, že ty dva se mě snažej regulérně zlikvidovat. To jakože ráno vstanu, že si jako udělám kafe, a jako první mi ujede kroksa na bobanovi, kterýho jeden z těch dvou nastražil k posteli. Normální mazlavý ho*no!

Jako já dokážu pochopit, že záchod, kterej má v průměru velikost olympijskýho bazénu, může bejt pro někoho malej, obzvlášť když má třeba velkou pr*el, žejo. Ale aby se stávalo pravidelností, že sou bobany po celý místnosti?

To nejní náhoda, to je záměr.

Nachystám si kafe, že si ho jako pudu vypít v klidu do postele, a cestou do ložnice šlápnu na mou zatraceně drahou tužku 3B od Pierre Noire Conté à Paris, bratru a sestře za 62 ká čé, vo který vim, že ještě včera ležela úhledně v krabičce na stole. Jako jak se vzala na zemi? To jí jako narostly nožičky? Vodešla sama? Na výlet?

To nejní náhoda, to je záměr.

Du na díru, že jako taky hodím bobana. Cestou mi ujede čerstvé votřená kroksa po blitkách na schodu. Kdyby tam nebyly futra, vo který sem se jako stihla hlavou vopřít, tak asi ležím jak dlouhá, tak široká, želbohu ne bystrozraká, na zatraceně studený podlaze. Budu mít bouli.

To nejní náhoda, to je záměr.

Vlezu si zpátky do pelechu, popadnu kafe, že se jako napiju, a v tý chvíli na mě skáče Koule a já mám v piko vteřině kafe normálně jakože všude.

To nejní náhoda, to je záměr.

Musím pro dříví, bo kamna vypadaj, jakože sou v posledním tažení. Na chodbě strčím nohu do venkovní zimní kroksy a v krokse vegetí mrtvá myš.

To nejní náhoda, to je záměr.

Vylezu ven, v závěsu s těma dvěma, a jdu pro dříví. Prohrabávám se dřívím, bo potřebuju nějaký fakt pěkný polena, co budou dobře hořet. Vocas skáče nahoru na dříví a vrchní polena mi přistávaj na kebuli. Vidím celej vesmír se spoustou hvězdiček a budu mít druhou bouli.

To nejní náhoda, to je záměr.

Vracím se s náručí plnou polen, u dveří balancuju a votvírám si je nohou, bo nemám jakože volný ruce. Na jedný noze votevírám, a jak chci došlápnout i druhou nohou, tak se mi pod ní zjevuje Koule. Nechci na ni šlápnout, tak hážu jakože hodně akrobatickej skok a polena letí vzduchem. Dopadnou samozřejmě na mou nohu v krokse a já vidím početnou skupinku svatejch.

To nejní náhoda, to je záměr.

Kulhám, mám boule, při sbírání polen mi křupne v zádech a chce se mi plakat. Ukládám polena do koše na dříví a zadírám si třísku. Jedno poleno musím jít štípnout, bo kamna sou fakt v posledním tažení a až na pár mihotavejch jiskřiček je v nich už celkem tma. V chlívku, kde někdy v minulým století kempovalo vepřový, mám sekerku a špalek. Pokládám poleno na špalek a natahuju se pro sekerku. Na špalek skáče Vocas a poleno dopadá kam? Samozřejmě na mou nohu v letní krokse.

Kulhám na vobě nohy, mám dvě boule, asi zlomenou páteř, v prstu metrovou třísku a pláču.

To nejní náhoda, to je záměr.

Doma zapínám noťas a jdu hledat vochranku, nebo aspoň exorcistu.

Vložil: Klára Santin