Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pytláci a čarostřelci, kteří řádili v tvrdém a nebezpečném kraji Jizerských hor. Záhady života

02.02.2025
Pytláci a čarostřelci, kteří řádili v tvrdém a nebezpečném kraji Jizerských hor. Záhady života

Foto: Wikimedia Commons, Share Alike 2.5-Prazak

Popisek: Hennrichův kříž na hrobě známého pytláka pod Pytláckými kameny v Jizerských horách

Málo známé, přitom neobyčejně krvavé a děsivé legendy a báje o čarostřelcích a pytlácích, ovládajících černou magii, patří neodmyslitelně k oblasti lesů, skal a bezedných močálů Jizerských hor. Báje, které mají částečnou oporu ve skutečných událostech, se staly jistou metaforou pro zdejší tvrdý a nebezpečný kraj na samé zemské hranici. Pojďme se podívat na pár nejznámějších jizerských pytláků dávné minulosti.

Záhady kolem smrti pytláka a vojenského zběha Hennricha

Jednou z nejslavnějších jizerskohorských legend o nedostižitelných nočních lovcích je ta o pytláku Hennrichovi. To po něm se dodnes jmenují i skály na Středním jizerském hřebeni nad největšími močály ve střední Evropě, Velkou jizerskou loukou. O jeho původu se dodnes vedou mezi místními velké spory. Podle některých to byl zběhlý voják z Napoleonovy armády, a tak ho v dobových análech nazývali Henri, jiní ho měli za Poláka nebo Němce. Ti tehdy také ve francouzské armádě sloužili, konkrétně v jednotkách polského vojevůdce Umińského, jež táhly severní, lužickou stranou Jizerek. I za krátkou a poslední část svého života, prožitou v lesích Jizerských hor, se stal doslova legendou.

Lesníci a hajní po něm tvrdě šli, naháněli ho jak divou zvěř, ale on jim vždy dokázal uniknout. Stříleli po něm podle dobového líčení hustě kulemi, ale žádná ho netrefila. A tak se o Hennrichovi začalo říkat, že je nezranitelný, protože se spřáhl se samotným ďáblem a skrze čáry a černou magii získal kouzelný lektvar. I díky němu se prý Hennrich dokázal strážcům lesa nejen skrývat, ale také se jim i přímo postavit.

Podle staré pověsti (která je v některých variantách přisuzována i jiným jizerským pytlákům) se jednou chtěl pomstít za pronásledování hajnému Janu Stefanovi z osady Jizerka, jemuž se tehdy říkalo po horách Schneider Hansl. Připlížil se k jeho chalupě, otevřeným oknem si ho vzal na mušku, ale než stačil zmáčknout spoušť, uviděla ho hajného žena, toho času zrovna ve vysokém stupni těhotenství. Skočila rychle mezi muže a Hennricha a jizerskohorským dialektem vykřikla: „Střelíš-li, zabiješ tři!“ A Hennrich, francouzský voják a kavalír, prý nevystřelil. Hajný mu ale jeho velkomyslnost neoplatil, protože ho nakonec pomohl zabít.

Tak či tak, Hennricha podle lidové báje panští hajní nakonec přece jen v roce 1813 dostali. Těžko si lze představit, že by vydržel více než jednu třeskutou zimu v lesní chatrči z kůry, kterou si postavil ve skalním bludišti, zvaném po něm Pytlácké kameny. Na nejstarší, ještě ručně kreslené mapě Jizerských hor z let 1814-1818 je už na místě Pytláckých kamenů nápis Heinnrichsloche, tedy Hennrichův kutloch či doupě.

Ten, kdo si nakonec připsal Hennrichův skalp, byl jednoruký revírník Hub z fořtovny Zadní Studánka, která tehdy nestála (jako dnes) pod horami v Bílém Potoce, ale poblíž dnes už vysychajícího močálu na hoře Plochý (Quarré).

Podle pověsti se Hub, který o pravačku přišel v mládí po přestřelce s pytláky, jednou vydal odtud na Jizerku za služebními povinnostmi. Zpět ho kus cesty doprovázel právě hajný Stefan z Jizerky. Došli až k místu zvanému Příčná voda, kde dodnes přitéká voda z močálu Krásná louka a vlévá se tu pod třetím mostkem do Jizerky. Právě tady měla také ústit na starou finančnickou silnici stezka, zvaná Česká dráha. Financové tu číhali na pašeráky, kteří podle lidových legend dokázali zkrotit celá stáda pašovaného dobytka tak, že tiše přešla přes močál a zmizela na druhé straně zemské hranice.

Ještě než na ni ale Hub stačil odbočit, spatřili se Stefanem Hennricha, jak si na mýtině z potoka nabírá vodu. A neozbrojen! Jakmile je spatřil on, rozběhl se k lesu a nedbal na jejich volání, aby zůstal stát. Než stačil doběhnout mezi stromy, stihl Hub, který nabil i přes svůj handicap ručnici rychleji, vypálit. Rána zahřměla a pytlák zmizel v houštině. Protože se nezranitelného Hennricha oba hajní velice báli, vydali se po jeho stopách až za několik dní. Nalezli ho mrtvého několik metrů od Příčné vody ležet pod velkým osamělým kamenem, a tam ho také, tajně a beze svědků, vyšetřování policie a křesťanského obřadu, zakopali.

Podle mnohých horalů to byla vražda, střílet na neozbrojeného nepřítele bylo protizákonné, a proto byl Hub brzy z Jizerek přeložen na nové místo do vnitrozemí. Na místě Hennrichova skonu, které záhy vešlo ve známost, také brzy vyrostl kříž, který pytláci a horalé z Jizerky obnovili pokaždé, když zetlel. Tento kříž stojí na konci odbočky ze značené cesty, a je tak do dnešních dnů jednou ze tří památek, které se na Hennricha dochovaly. Kříž samotný pak nese pytlákovo jméno a datum jeho úmrtí. Pokud prameny nelžou, dosud se nikdo z lidí, kteří toto místo navštívili, nepokusil kopat pod křížem, aby se přesvědčil, zda je tento příběh pravdivý.

Tou druhou památkou na dávného pytláka je název nedalekého malého skalního města a bludiště velkých balvanů, kde si Hennrich postavil své doupě, jmenuje se Pytlácké kameny. A poslední připomínkou je ručnice hajného Huba, upravená tak, aby z ní mohl střílet i jednoruký střelec, a navíc levák. Spatřit ji můžete ve sbírkách libereckého muzea.

Panická hrůza z ďábla ještě před 150 lety

Legendami opředené a přitom skutečně existující záhadné postavy jizerských pytláků byli také horal Tamann a kovář Kunze. První jmenovaný žil se svou ženou a smečkou deseti zuřivých psů v boudě na Horní Kamenici u Josefova dolu v polovině 19. století. Ostatní horalé si o něm potajmu šeptali, že jeho psí bestie mají každá své lidské jméno a boudu, ačkoliv Tamann ani jeho žena nikdy nepracovali. Kde na to asi brali peníze, šeptalo se v kraji. Lidé věřili, že Tamann své psy vždy v noci vypouští, aby vnikali do domů v podhůří. Tam loupili a kořist vždy do svítání donesli do lesní chatrče.

Jednou se Tamannovi ale jeho čáry a kouzla nevyplatily. Nějaký odvážlivec mu vyplenil políčko, na kterém pěstoval zeleninu a kterému se ze strachu z jeho spojení s peklem do té doby každý vyhýbal obloukem. Na spoušť přišla jeho žena, zavolala jej a Tamann s pustými kletbami a za mumlání tajných formulí vyrýpl ze země stopu, o níž si myslel, že patří zloději. Vložil ji do plátěného pytlíku a ten pověsil doma v komíně. Zmýlil se však, omylem vyrýpl stopu vlastní ženy. Ta se začala brzy dusit, velice se jí přitížilo a chybělo málo a vypustila by duši. Na poslední chvíli Tamann rychle pytlík zase z komína odnesl ven.

O Tamannovi se také vyprávěly legendy. Prý když šel pytlačit, uměl se proměnit v pařez, a tak ze sebe setřást pronásledovatele. Ovládal údajně i umění neviditelnosti, takže když šel lesem na šoulačku, byl z něj vidět jen klobouk. A také uměl očarovat myslivcům jejich pušky, aby z nich nešlo vystřelit.

Další pověst líčí, že se dokonce spojil s bájnou postavou, která za větrných nocí létala noční oblohou a vždy se jako blesk spustila k zemi, aby ulovila jelena nebo srnce s Divokým lovcem. Tamann prý lovil s ním a Divoký lovec jej nechával lovit lišky a jezevce. Tamann mu za to nadháněl vysokou.

To kovář Andreas Kunze zvaný Brechschmied, žijící v 18. století na západní straně Bukové hory mezi Lučany a Horním Maxovem, si krom čar a bratření se s nečistými silami k pytlačení přivydělával i jako lidový léčitel a lékař, podobně jako jiný proslulý zdejší rodák Kittel. Narodil se v roce 1700 a zemřel v roce 1766. Za svůj požehnaný život toho podle bájí, kolujících mezi uctivým strachem svíranými horaly, stihl opravdu hodně. Upsal svou duši ďáblu, na svém plášti létal vzduchem v noci do Prahy a pomocí kouzel likvidoval zloděje na svých lukách a polích.

Podle jedné takové legendy když mu jistý mladík chtěl ukrást z pole perlík, který tam nechal, přičaroval mu ho kouzelnou formulí k rameni na tak dlouho, než mu perlík zkroušený zloděj nepřinesl sám až domů. Z hospody v Janově nad Nisou zase podle jiné báje vyhnal strašidlo hrozbou, že pokud nezmizí, zakleje ho tak daleko, kam doběhne zajíc za celý rok. Po Kunzovi dodnes v Jizerkách najdeme dvě památky, první je šestiboká kaplička na zelené značce z Bramberku do Josefova Dolu. Ta stojí na místě, kde podle pověsti Kunze upsal svou duši ďáblu a kde po své smrti prý dlouho obcházel jeho duch.

Nakonec však došla Kunzova duše vykoupení a s ním souvisí i druhá památka. Na vrcholu Bukové hory se nachází mohutná polojeskyně zatarasená balvany, které místní říkají Čertova komora. Právě tady se měl Kunze scházet za nocí s ďáblem. Z prokletí jej mohla podle pověsti vysvobodit až smrt nevinného dítěte. K ní tu došlo v roce 1863, tedy skoro sto let od Kunzovy smrti. Během dětské hry se ze stropu jeskyně uvolnila velká kamenná plotna, sjela dolů a rozdrtila malého syna dřevorubce Augustina Sedláka. Strach místních horalů byl i po tak dlouhé době od Kunzovy smrti neuvěřitelně velký. Z několika čumilů, kteří se seběhli k Čertově komoře, se nakonec našlo (a to až po dlouhé době!) jen několik odvážlivců, kteří se dovnitř vydali pro dětské tělíčko…

Mrtvoly, ukryté ve skalách

Nejen pytláci z Jizerských hor však používali černou magii. Z pochopitelných důvodů se ke kouzlům uchylovali jako k poslední naději i někteří lesníci. Jednak proto, aby sami přežili jejich pokusy o vraždu uprostřed lesních pustin a močálů, a také proto, aby sami čarodějnické pytláky dopadli. Mezi takové uživatele magie patřil podle staré jizerskohorské báje i hajný Isermann. Bydlel v hájovně, nejvýše (nejseverněji) položeném stavení Velké Jizery, z níž lze dodnes nalézt zbytky kamenné podezdívky.

Legenda vypráví, že i hajný Isermann využíval řadu kouzel, aby se stal pro pytláky neviditelným a nezranitelným. Vždy za měsíčných nocí se vyplížil ze své chalupy do močálů, stopoval tu pytláky a ze zálohy je střílel. Jejich mrtvoly pak ukrýval různě po lesích. Jedna z nich údajně dodnes trouchniví v hluboké skalní puklině Vlčího doupěte na Středním jizerském hřebeni.

To už byl ale pomalu konec slávy nejen čarostřelců z Velké Jizery, ale i osady samé. Kdysi nejpustší místo celé pruské říše, a to už něco znamenalo (!), dnes postupně zarůstá travami, které se vlní na zbytcích starých pytláckých chalup, a krajina se vrací zpět ke své močálové podobě…

Petr Blahuš

Převzato z časopisu Záhady života

 

Záhady života

Vložil: Redaktor KL