Buď se bude stěhovat on, nebo já. Nemá tu někdo Neurol? Kočičí život Kláry Santin
21.01.2025
Foto: Klára Santin
Popisek: Černej vocas se snaží zmizet z místnosti, a jak běží kolem mě, tak se po něm natahuju...
Černej vocas zkouší moji odolnost a nutno říct, že ještě chvilku, a buď se bude stěhovat on, nebo já. Jelikož je jako zima převeliká, vzala jsem si na noc do ložnice kýbl, bo v mým věku už není močák to, co bejval, žejo.
Takovej provizorní nočník s trochou vody na dně. Toho pablba samozřejmě nenapadne nic lepšího, než muset obsah kýble zkontrolovat. Voda všude po podlaze, a jakože nejsem kočka a ve tmě prd vidím, uklouzla mi na tý vodě bačkora a já hodila dvojitýho Rittbergera ani nevím jak.
Mokrá a s naraženou prdelí, počítám do deseti ve snaze se uklidnit a nějak to nepomáhá. Vocas, beztak vysmátej jak lečo, chytá rapla a skáče na můj pracovní stůl, na kterým mám připravený tužky na kreslení a rozpracovanou kresbu. Tužky letí vzduchem a já v duchu počítám, na kolik mě vyjdou nový, bo až dopadnou, tak už je asi nikdo nevořeže.
Paní na kresbě získává zajímavej vzorek mokrých kočičích tlapek a já chytám nerva. Jelikož nejni neviditelnej a moc dobře to ví, činí pokus schovat se do skříně. Samozřejmě, jako vždycky, tomu nemehlu nevychází skok na první pokus a při pádu bere s sebou obsah půlky skříně.
Moje pečlivě srovnaný oblečení končí na zemi v kaluži vody. Teď co dřív, utřít vodu mým oblečením, který je stejně už mokrý, nebo dojít pro hadr? Hadr vyhrává. Otevírám dveře na chodbu a Vocas uniká do zdánlivýho bezpečí prostorný ledový chodby.
Beru hadr, počkat, jakto že je mokrej? Čuchám k němu a cejtim pěknej smrad. Někdo ho poch*al! Vzpomínám na ty krásný dny, kdy jsem ještě neměla kočky a žila v klidu a bez stresu.
Musím vymáchat hadr, takže mířím do kuchyně. Vocas se vynořuje odnikud a pod nohama probíhá do místnosti. Nečekala jsem to, a tak o něj zakopávám, ramenem narážím do futra a o kliku se jebnu do předloktí. Možná, kdybych měla jen chlupatou kouli?
Vocas probíhá kuchyni a metelí si to sprintem do obýváku. Brzdí pozdě a končí pod stromečkem, kterej ho asi taky nečekal, a tak padá k zemi. Můj oblibenej andělíček bez hlavičky letí vzduchem a cestou mu padaj křidýlka. Krásný slaměný ozdoby ztratily tvar a světýlka začala blikat sama od sebe. Stromeček vypadá hodně unavené a já se mu jako vůbec nedivím, bo jsem na tom stejně.
Černej vocas se snaží zmizet z místnosti, a jak běží kolem mě, tak se po něm natahuju, že ho jako chytím. Netrefuju se a padám. Hlavou narážím do otevřených dveří. Mám novou bouli, odřenou dlaň a kolena, na předloktí se pomalu formuje modřina a ruce mi smrdí od poch*anýho hadru.
Nemá tu někdo Neurol?

Vložil: Klára Santin