Den O aneb Nedat na sobě nic znát a hlavně najít ten správnej okamžik. Kočičí život Kláry Santin
14.01.2025
Foto: Klára Santin
Popisek: Cejtim něčí pohled. Kouknu nahoru na skříň a tam dvě vykulený voka...
Den O, jakože odčervovací. Jakože budu odčervovat chlupatý hroudy. Vždycky se na to jako ukrutně těším, bo narvat tabletku do kočičí papule je fakt velkej kumšt. Už od rána se na to psychicky připravuju a stejně je mi to k prdu.
Důležitý je nedat na sobě nic znát. Jako chovat se úplně normálně a hlavně přirozeně. Jo a najít ten správnej okamžik, to je taky jako krutě důležitý. Oba sedí v obýváku na kadidíře a čumí. Jsou jak sochy, jen Černej vocas švihá kolem sebe vocasem jak Tom Cruise v Posledním Samurajovi katanou.
Asi je na mně znát nervozita, bo oba upřeně pozorujou každej můj pohyb. Jdu pomalu ke krabici, kde mám tablety a další jejich pičičovinky. Vytahuju tablety a otáčím se. Už tam nejsou. Ani jeden.
Nastává velká pátrací akce. Chlupatá koule je v ložnici pod postelí a leze jí ven vocas. Popadnu ji za špeky a tahám ven. Moc se jí zrovna nechce a je naštvaná, že jsem ji našla jako první. Beru ji do náruče a koule řve.
Zvedám se na nohy a lehce vrávorám, bo utáhnout těžkou dělovou kouli nejni žádná prča. Je lehce neforemná, jakože širší než delší, a taková celá kulatá a klouže. Usedám s ní na postel a naivně si myslím, že to bude hračka. Nejni.
Odmítá spolupracovat a já se začínám potit. Otáčí kebuli z dosahu tablety, tak ji pokládám na pupek, balím do deky, že jí čučí jen kebule, a snažím se jí narvat tabletu do papulky. Koule kouše, myslím mě. Po chvilce zápasu spolkne tabletu a já si jdu zalepit prokousnutej prst.
Tohle byla ještě celkem hračka, teď je na řadě Černej vocas. Pod postelí nejni. Leží tam jen moje fuska a něco, co nechci teď blíž zkoumat. Hledám ho v ložnici i v obýváku, koukám v kuchyni pod linku, v obýváku pod gauč, pod stůl a pod židle, čučím do všech rohů, vocas se vypařil.
Ha, skříň v ložnici je pootevřená. Kouknu dovnitř, prohrabávám všechny moje hadry v policích. Nemůžu ho najít. To nejni možný, kde sakra je?
Stoupnu si před skříň, ruce vbok a přemýšlím, což mi jako jde hodně dobře, tak nějak samo, už odmala. Cejtim něčí pohled. Kouknu nahoru na skříň a tam dvě vykulený voka. Vocas je na skříni a čumí na mě.
Popadnu židli, bo jinak na něj nedosáhnu. Vylezu na židli, kurde to je vejška. Chvilku zápasím s vejškovou nemocí a asi budu potřebovat kyslík. Vocas na mě posměvačně čumí. Natahuju se a chytám ho za packu.
Tahám. Vocas prská a kouše, další prst v hazlu. Konečně, mám ho v náručí a můžeme dolů. Židle se nějak kejve a projevuje celkovou nestabilitu. Pociťuju lehce těžkou obavu, že sebou švihnem. Opatrně pokládám nohu na zem a už stojíme. Podlaha se houpe, sviňa.
Zpocená a rozklepaná jak kilo sulce usedám s vocasem v náručí na postel. Stejnej postup a tabletka končí v papuli toho černýho tyrana. Nezůstává tam dlouho. Netušila jsem, že kočky umí plivat do dálky.
Rozblemtaná tableta přistává na zemi metr ode mě. Ještěže mám náhradní.

Vložil: Klára Santin