To by jeden neřekl, jak umí kočka plivat. Kočičí život Kláry Santin

Foto: Klára Santin

Popisek: Černej vocas, když mu něco nejde pod fousky

Tak vono jako nestačí, že mám bolavej hrbe, vona mě včera musela bolet i kebule. A to jako fest.

Vedro jak kráva, chodila sem v předklonu, jak kdybych hledala na zemi bůra, v kebuli dva tucty zatracenejch alpskejch permoníků s pidi krumpáčema v plným nasazení. Můj dvounohej vocas měl jakože volno, tak makal na budoucím stole s lavicema.

Bude to krása veliká, to je jakože vidět už teď, a to jen vod voka. Jen, až na můj vkus moc, používal pilu a frézu. Bo když bolí kebule, tak každej zvuk navíc vás jen vys*rá, žejo. Lentilky ne a ne zabrat a já už byla vytočená jak káča.

Navíc sem potřebovala vodčervit hroudy a to je dycky jakože peklo. By jeden neřek, jak umí kočka plivat. Koule plivala asi pět minut, než sem myslela, že má prášek spolknutej. Vomyl.

Prášek sem měla ve vlasech. Nakonec se mi jí ho podařilo narvat do krku a byl klid. Mám dva nový škrábance.

Pak sem šla nahánět Vocasa. Vona ta koza mu to asi napráskala, že jako je vodčervovací chvilka, a Vocas nebyl nikde k nalezení. Lítala sem pomalým krokem v předklonu po zahradě s kapsičkou v ruce a šustila sem.

Jako kapsičkou sem šustila, žejo. Já nešustím, teda zatím. Vocas nikde. Nakonec přišel sám, bo měl hlad. A hlad je sviňa, víme?

Mám tři nový škrábance, dva nový kousance a nemám už prášek. Jako náhradní. Bo von ho rozblemtal, voslintal a prášek je přilepenej na koberci. Na to nemám nervy, jako.

Zvážím nákup vodčervovací pasty, bo mě jinak jebne.

Vložil: Klára Santin