Nejlepší schovka pro koule-ignoranty aneb Nečekaný maraton panikařící matky. Kočičí život Kláry Santin

Foto: Klára Santin

Popisek: Když nejvíc potřebuju, aby byl doma, tak ten Vocas nikdy není k nalezení

Máme na zahradě tak vysokou trávu, že když du na vobhlidku, tak mě normálně regulérně šimrá na braďulích. A jelikož je tak vysoká, tak je to ta nejlepší schovka pro hroudy.

Byla sem domluvená s mým milovaným dvounohým vocasem, že mě ve tři vyzvedne a pojedeme do Džablonce. Samozřejmě sem se už pár hodin předtím chystala, ať jako je všechno v cajku, a jak dorazí, tak jen hupsnu do auta a jedem.

Koule mi dotáhla na návštěvu Karla, což je záležitost pár minut, chytit ho a vodtáhnout ven. Koule si dala zadní krávu a šla v klídku chrnět. Zato Vocas, ten nějak nechtěl na domluvenou hodinu domu.

Já už v panice chytala nervy, bo bylo něco po půl třetí a von nikde. Jako já zásadně nevodjíždím, pokud nemám hroudy doma, žejo. Bo jeden nikdy neví a já chci mít klid, že sou ti dva doma a v bezpečí.

Čas běžel a Vocas nikde. Lítala sem kolem baráku a volala. Svítil slunec a já byla zpocená až na prd*li. Můj pečlivej mejkap alá Sejroška byl v hajzlu, vlasy zpocený a rozcuchaný, v podpaží vod potu kola jak vod vozu, krutě sem potřebovala čůrat a ten černej pablb nikde.

Řvala sem jak ta kráva a von nic. Už sem byla jakože v panice, tak mě napadlo vlítnout do baráku pro kapsičku a šustit. Byly tři hodiny. Močák na prasknuti, už sem slyšela na cestě auto, a tak rychle na díru, pak doma popadnout kapsičku, běžet klusem ven a pořádně šustit.

V tý vysoký trávě pod jabloní, jen pár kroků vode mě, se vobjevila černá kebule. Vocas! Ten vocas Vocas tam celou dobu chrápal a nervní matce házel ignor. Vlítla sem za ním, nedbajíc trávy až po braďule, sehnula se pro něj, tráva mi málem vypíchla vobě voka a s nasr*ným vocasem sem pelášila domů.

Šoupla sem ho za dveře a hnala se ven k autu. Můj dvounohej vocas mě sjel útlocitným pohledem a řekl, že sem se mohla aspoň učesat.

Ještě ty mě s*r!

Vložil: Klára Santin