Horor jako od Hitchcocka, nebohý blbý stvoření na větvi. A neurony mají asi pauzu. Kočičí život Kláry Santin

Foto: Klára Santin

Popisek: Chudinka Černej vocas... Nebo mi připravil další past?

Tak to byl skoro jakože horor, tak nějak jako vod Fredyho Hitchcockovic. Normálně dva dny bez fejsbůku a já nevěděla, co roupama. Jelikož sem jakože holka šikovná, a to jakože moc, podařilo se mi zablokovat si účet. Byla sem z toho nervózní jak dřevěný sáňky v létě a hroudy to ze mě samozřejmě cejtily. Takže se mi postaraly o vzrůšo.

Asi abych se jako nenudila, žejo. Vocas vylez na jasan, kterej nám stojí už asi půl století na zahradě, takže je vysokej jak můj chlosterol. Jenže tentokrát asi fakt překonal svoje možnosti a na férovku se tam šprajcnul.

Víte, co to jako je, vidět to nebohý blbý stvoření na větvi, která je asi kilometr nad vaší hlavou? Je to vo infarkt, to jakože jo.

V panice jsem se nemohla trefit klíčem do dveří garáže, kde máme vysunovací žebřík a já se k němu potřebovala dostat. Konečně odemykám a vletím dovnitř. To, že tam nějakej vůl opřel letňáky a já přes ně hodila rybičku, je jen nepodstatnej detail. Vždycky sem chtěla umět brejkdens.

Takže jsem v garáži, žebřík visí na zdi, před ním ponk, stůl plnej nepotřebnejch krámů a já musím rychle zapojit mozkový závity, jak se k žebříku dostat. Jelikož mám mozek plnej plně funkčních neuronů, jde to skoro samo.

Průs*r je, že teorie je jedna věc a praxe druhá. Takže i když sem to měla v hlavě jakože zmáknutý, zapojit nohy a ruce, aby spolupracovaly, byl celkem voříšek.

Obcházím ponk, lehce zakopávám o nějakej kabel, kterej tam jako podle mýho nemá co dělat, jak zakopávám, tak padám do strany a porážím všechny ty nepotřebný krámy, který ležej na stole.

Ty vole, voni tam byly i šroubky! Šroubky už nejsou v krabičce na stole, ale ležej úhledně na zemi. Kdo tohle bude uklízet? Já, žejo.

Sundávám žebřík, otáčím se s ním a shazuju zbytek nepotřebnejch krámů ze stolu. Takhle nějak má vypadat uklizenej stůl v garáži.

Činím pokus vyběhnout i s ukrutně dlouhým vysouvacím žebříkem ze dveří. Neurony maj asi pauzu, nebo jsou v údržbě a já se trefuju do zdi, ze který nějakým záhadným způsobem vypadává kus omítky. Ty vole, to zas bude průser.

Konečně sem venku i s ukrutně dlouhým vysouvacím žebříkem. Běžím lehkým klusem ke stromu, opírám žebřík o něj, vysouvám vysouvací kus, pokládám pravou nohu na první příčku žebříku a v tý chvíli Vocas dopadá všema čtyřma na stříšku, která občas i kreje dříví, když prší.

Tak to bysme měli. Jdu uklidit ten bordel do garáže a hned mám o zábavu postaráno.

Vložil: Klára Santin