Když se narodil, vypadal jako černej andílek. Jenže jen vypadal. Kočičí život Kláry Santin

Foto: Klára Santin

Popisek: Lobsi alias Černej vocas, když ještě vypadal jako neviňátko. Jen vypadal. Bohužel.

Černej vocas se už jako zákeřnej hajzl narodil. Odmalinka mi cupuje nervy, a nejen ty. Ruce mám zjizvený jak po bitvě s tlupou šavlozubých tygrů.

Nemohla jsem mít závěsy, záclony, po všem šplhal, a tak to podle toho taky vypadalo. Všechno během chvilky získalo novej vzorek. V bytě nám nainstalovali nový okna a krásný žaluzie. Bohužel to nebyly ty meziokenní.

Vydržely asi týden. Lamely získaly krásný oduševnělý texty v Braillově písmu. Silikonový struny nějakým záhadným způsobem praskly a žaluzie nešly vytáhnout. A ani otevřít, bo plastový řetízky ten pablb překousnul taky. Život ve tmě.

Kytky... Chcíply... Tak ono se jim zrovna moc nelíbilo, že do nich ten vocas chodil vyprazdňovat močák a kaďák.

Akvárko s neonkama přišlo o neonky.

Rozkousaný CDčka, takže Depešáci v přehrávači zněli jak Eva a Vašek. Během chvilky dokázal vyrobit bezdrátový sluchátka. Skvělý nápad, brousit si drápy na mým noťasu. Tlačítka na klávesnici jsem pak mohla mačkat jen podle intuice.

Měla jsem krásný ratanový křeslo s úžasným výpletem. Měla... Zelený chlupy z koberce, z kterýho dokázal vytvořit rohožku, nacházím občas ještě teď mezi věcma.

Vánoční stromeček. Stál jen chvíli. A světelný řetězy svítily taky jen chvíli. Rozkošný andílek, kterého jsem věšela na stromeček, už nemá hlavičku. Ozdoby ztratily tvar. Černej vocas si myslel, že pečlivě zabalený dárečky pod stromečkem patří jemu, tak je pěkně jeden po druhým rozbalil.

Lopatka na bobky ztratila funkčnost. Udělal do ní víc děr, takže bobky propadávaly.

Proč by nohy židle měly mít všechny stejnej tvar a nátěr, žejo? A ani s přibývajícím věkem z toho nevyrostl. Hajzl jeden.

Vložil: Klára Santin