Co dělají hraboši, když se oteplí? Kočičí život Kláry Santin

Foto: Klára Santin

Popisek: Lobsi alias Černej vocas po úspěšném lovu. On spokojeně odpočívá, já padám vyčerpáním.

Co dělaj hraboši, když se venku voteplí? Choděj na prochajdy, žejo. A co se jim může stát na prochajdě? Že je chytí nějakej myšilovec, žejo. Jako třeba Vocas, nebo Koule. Je nutný podotknout, že jít na prochajdu je v jejich vlastním nebezpečí, tudíž ty dva sou jako z obliga, žejo. Horší je to se mnou.

Já si uvědomuju, že sem srdcoměkkatá, jakože fakt moc, ale co s tím mám dělat? Povahu holt mám takovou, co naděláš? Začalo to hned ráno. Vocas s Koulí šli vyprdět bobany a juknout se na zahradu, jestli je jako všechno v cajku a za dobu jejich nepřítomnosti k ničemu vážnýmu nedošlo. Po pěti minutách slyším Vocasa, jak mňouká za dveřma, tak mu jdu votevřít. Vašnosta si to nakráčí dovnitř s drnem v hubě.

Bylo mi hnedka jasný, že mi nenese trávu na snídani, ale že za tím bude něco jinýho. A taky že jo. Fluše drn na zem a v drnu je uvelebená myš. Ještě žije, ale nevypadá zrovna, že by chtěla jít trsat na diskošku, spíš že se chystá natáhnout kroksy.

Někdo by třeba popad botu a dal jí poslední sbohem, aby se jako netrápila. Já nemůžu. Prostě nemůžu. Představa, že ji sprovodím vlastní rukou nebo botou ze světa, je pro mě nepřijatelná a nad mý síly. Beru nebohý stvoření do ruky a hladím ji po hlavičce a brečím. Jako fakt.

Tohle je pro mě za trest. Vomlouvám se jí za Vocasa a nesu ji ven. Jako já vím, že stejně umře, ale nedokážu jí pomoct k dřívějšímu odchodu. Pokládám myšku pod rododendron k ostatním. No, máme tu už celkem velkej myší hřbitov. Utřu slzy a jdu zpátky do chalupy.

Po chvíli zase Vocas mňouká a já mám tucha, že nejde domu sám. A taky že ne! Další myš a zase živá. Tentokrát to vypadá, že ji nic nejni, a myška mizí v obýváku pod lavicí, kde máme nastrkaný různý krabice, který určitě jako jednou budem potřebovat, nějak třeba v příštím století, nebo tak.

Nastává hon na myš. Chlupatá koule si to přihnala zvenku taky a pomáhá honit. Nasazuju čelovku, bo pod lavicema je jako velká tma a jelikož ho... vidím, tak bez čelovky ani ránu. Čelovka má tak silný světlo, že vidím dvojitý ho..., bo se světlo vodráží vod vobložení. Oslepuju i hroudy, tak jsme tři, co ho... vidí.

Myš nevidíme. Vodsunuju krabice a pátrám. Hroudy pátraj taky. Světlo z čelovky dopadne na pánský sandály, který tam ten můj má nachystaný, až jako přijde jaro, von vodlepí fusekle a nechá ploutve zase dejchat. V sandálu sedí myš a čumí. Hroudy si jí ještě nevšimly, bo pátraj na druhým konci obýváku. Vytahuju sandálu, beru myš a zdrhám s ní ven. Nemůžu ji nechat u chalupy, bo by ji našly a za chvilku bych ji zase měla doma.

Nasazuju klus, kterej mi de jako hodně dobře i v kroksách. Běžím s myší a vlajícíma vnadama do lesíka, že ji jako nechám někde na listí, ať si jde po svým. S úžasným pocitem jednoho zachráněnýho života se vracím do chalupy a cestou si srovnávám vnady na správný místa, bo na záda fakt nepatřej.

Ve dveřích potkávám Vocasa s další myší v hubě.

Vložil: Klára Santin