Tyranovo řádění v půl šesté ráno, když Černej vocas chytí rapla. A mám po ptákách! Kočičí život Kláry Santin
24.01.2024
Foto: Klára Santin
Popisek: Já se tak snažil, tady se jeden fakt nezavděčí!
Víte, co je horší než stádo muflonů, divokých zeber a útok mimozemšťanů v jednom? Když Černej vocas chytí rapla. A když ho chytí v půl šestý ráno, to je teprv rošambo.
Neděle, půl šestý ráno, spím asi tím nejtvrdším spánkem a něco se mi zdá, bo se ze snu usmívám a mám nejspíš pěkně připitomělej výraz, kterej mi zůstává i po násilným probuzení tím tyranským individuem. Přes nohy mi přeletí pět kilo živý váhy.
Brzdí na konci postele a letí zpátky. Odráží se od mých nohou a končí na pracovním stole, z kterýho letí kreslicí pomůcky daleko do světa. Asi mu ujely nohy a končí hlavou na okně. Ozývá se dutá rána, bo tam má úplně prázdno.
Chlupatá koule se probouzí a otupěle čumí, co se to tu jako děje. Vocas už se otřepal a pokračuje v honbě za neviditelným kámošem. Skáče dolů ze stolu, odráží se od židle, která s řádným zavrzáním končí úhledně zasunutá pod stolem.
Vocas nabírá rychlost, prosviští pod postelí, na zemi poráží misky s jídlem a s ním letí i miska, kde má koule mlíko. Během piko vteřiny je na zemi bordel jak v ruským tanku na cestě nach Berlin. Vocas nebrzdí a naráží do zavřených dveří. Opět dutá rána a mít tam mozek, už by ho měl otřesenej. Říká se, že kočkám funguje mozek pouze na tři procenta, vocasovi rozhodně o mnoho míň. Mám takovýho tucha, že tou poslední ranou přišel o hodně velký množství neuronů.
Koule se zájmem pozoruje kočičího bráchu a mně je jasný, že nezůstane jen u pozorování. A taky ne, koule se přidává k ničení majetku. Teď už lítaj oba. Nemůžu to takhle nechat, tak je vypouštím.na ledovou chodbu. Asi je tam fakt krutá zima, bo oba zamrzaj na místě a jen čumí. Klid netrvá dlouho.
Vocasovi odmrzá mozek, zahrabe na kluzký betonový podlaze, od drápů mu vyletí jiskry a nadzvukovou rychlostí mizí směr ledová chýše. Koule v závěsu, až se jí špeky třepotaj jak podbradek Helenky Růžičkovic v záchvatu smíchu. Vocas běží zpátky a koule za ním. Já tam jen zmrzlá stojím a pozoruju ty dva pošuky. Vocas skáče na škrabadlo, v letu se od něj odráží a škrabadlo padá. Děsná rána.
Koule s naježenym vocasem do velikosti vodního hydrantu bere roha a mizí zpátky ve vyhřátý ložnici. Vocas naráží do dveří do chlíva a mizí ve tmě. Začínaj se ozejvat divný zvuky. Mám celkem strach, jít tam hodit voko. Seberu odvahu a otevírám dveře. Jelikož nejsem kočka a ho**o vidím, rozsvěcím světlo. Moc to nepomáhá, bo u stropu visí vysvícená dvacítka ještě z doby, kdy tu kempovalo vepřový.
Vocasa nikde nevidím, jen pod stolem, na kterým je všechen možnej bordel, se něco hejbe. Je to vocas! Má tam myš! Jdu blíž a vidím, jak se ten malej nevinnej hlodavec snaží vzít kramle, ale černej lovec hlav už ho chytá do papule. S hrdě vztyčenou kebulí si to štráduje kolem mě směr ložnice.
Tak to ne! Nechci mít v ložnici živou myš! Zařvu a vocas bez mrknutí bulvy jde dál, jako by se nechumelilo. Naprostá ignorace moji persóny. Vocas přidává na rychlosti a mizí votevřenejma dveřma v ložnici.
A mám po ptákách, budu lovit hlodavce.
Vložil: Klára Santin