Přinášíme dnes novou rubriku s názvem Kočičí život. A nebudeme zastírat, že valná část redakce je kočkomilná, někteří dokonce s kombinovaným postižením – jsou kočko-psomilní, jako třeba Adina Janovská. Čili tato rubrika je především učena stejně postiženým… A její autorka a kočky?
„Žijeme s kočkami v drsném kraji severních Čech, kde lišky dávají dobrou noc, kohout pravidelně budí všechny před čtvrtou ranní a houby rostou prakticky za chalupou. Hlavní aktéři povídek jsou Lobsi alias Černej vocas, který mi dělá život šťastnějším už šestým rokem. Je to nalezenec a je to znát i na jeho charakteru, děsnej poděs s bouřlivou náturou. Dále Mia alias Chlupatá koule, kterou mám pátým rokem a je to neskutečná cíťa a vyjukaná koza. A pak samozřejmě já, velká milovnice koček a vůbec všeho živého, s talentem ke kreslení a snad i psaní humorných povídek z našeho společného soužití.“
Ještě dodáme, že drsný sever se otiskl do vyjadřování autorky, takže její články nesou povinné označení, že u nich není vhodná reklama pro mladší 18 let. Ale pojďme již k vyprávění jedné kočičí etudy samotnou paní Santin:
Mrzne, že by psa nevyhnal. A kočku snad jo?
To tak ráno vstanete a hodíte voko z vokna. Celý to bílý svinstvo se leskne jak psí kulky. Kurde, nějak nám to tu zamrzlo. Kamna volaj o pomoc, že jako dochází palivo, tak si pěkně navlíknu ušanku, lyžařský rukavice, bundu tak velkou, že by se ke mně pod ní vešli další dva, a kroksy. Neee, dělám si srandu, dneska si vezmu zateplený pánský holiny. Sice jsou asi o pět čísel větší, ale to je jen nepodstatnej detail, žejo.
Chlupatý hroudy už stojej v pozoru u dveří a čekaj, až otevřu a vypustím je na svobodu. Dveře nějak nejdou otevřít. Zatlačím do nich ramenem a nic. Zkusím to ještě jednou a ty potvory držej jak přibitý. Sakra. Co teď? Asi zamrzly. Jo tak, já blbec zapomněla odemknout. Kočky na mě koukaj s očima v sloup. No bóže, tak je ráno a já ještě nejsem jako úplně při smyslech.
Otevírám a hned dostanu po tlamě ledovým vichrem. Kolem chalupy proletí velká větev a v závěsu za ní soused s vlajícím psem na vodítku. Nějak jim to nebrzdí. No ty kráso, to je počasí. Černej vocas sebral odvahu a vychází ven. Po pár krocích letí taky a mizí za rohem. Chlupatá koule to vzdává a žene se zpátky domů ke kamnům.
Musím jít zachránit vocasa! Vycházím před chalupu a mám co dělat, abych se udržela na nohách. Nějak nemůžu najít těžiště a končím přilepená na zdi jak moucha na mucholapce. Sunu se podél zdi, protiskluzový podrážky holínek kloužou. Konečně jsem na rohu, tak hodím voko, kde jako je ten vocas. Visí na rododendronu a nevypadá, že by si to zrovna užíval. Volám, ale je tam jak přibitej.
Musím pro něj dojít. Kolem chalupy proletí něčí vokno. Snad nebude naše? Vítr mění směr a já, bez vlastního přičinění, končím na rododendronu taky. Seškrábnu přimrzlýho vocasa a s ním v náručí se pomalu sunu k baráku. Jako nejni to žádná sranda, když vám ledovej vichr háže klacky pod nohy, a to doslova.
Konečně jsme u dveří, pokládám zmrzlýho vocasa na zem a zavírám za ním dveře. Zůstávám sama venku v týhle Sibiři. Musím se dostat za barák pro dříví, jinak vevnitř za chvíli umrznem a najdou nás až na jaře. Vítr zesílil a já pozoruju na louce za plotem létající krávy. Dříví je už na dohled, tak sbírám poslední síly a v předklonu se krok za krokem sunu dopředu. Kolem mě proletí větev a za ní druhá.
Cestou minu rodinu hlodavců s kuframa, asi letí do teplejších krajin. Na zahradě zastaví psí spřežení a vodící pes se ptá, jestli je tu správně na Severním pólu. Umím psovsky, to sem netušila.
Konečně jsem u dříví, beru plnou náruč a vyrážím na cestu do chalupy. S větrem v zádech balancuju s plnou náručí dřeva. Chvilku bruslím po jedný noze, a pak po druhý. Ještě chvilku a můžu se přihlásit na olympiádu. Jestli tohle zvládnu, aniž bych sebou švihla, tak jsem fakt dobrá. Nejsem dobrá a končím na zádech. Polena letí vzduchem, díky větru naštěstí jinam, než na mou kebuli.
Mám toho dost a chci domů.
Posbírám polena a konečně se dostávám ke dveřím. Zase nejdou otevřít a tentokrát asi fakt zamrzly.
Pomoooc!
