Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Z paměti se vynořují portréty. Starý vrásčitý Schultz s čepicí a porcelánovou fajfkou, Lubaska v černé sukni s vidlemi nad hlavou… Jizerky mého dětství

04.01.2024
Z paměti se vynořují portréty. Starý vrásčitý Schultz s čepicí a porcelánovou fajfkou, Lubaska v černé sukni s vidlemi nad hlavou… Jizerky mého dětství

Foto: Se svolením: Kniha Jan a Šimon Pikousové - Marek Řeháček - Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes, 2016, konkrétní foto je z archivu J. Hůlka

Popisek: Horní část Bedřichova, kde jsem prožila dětství. Fotografie pochází z roku 1939, takto se zde chalupy zachovaly i na počátku 60. let, na rozdíl od jiných míst v Bedřichově, kde mnoho domů lehlo popelem při drancování po odsunu Němců. Dům se dvěma komíny je mačkárna, velký dům vedle byl tzv. městský dům, kde bydleli sklářští dělníci i v 60. letech, ženy se zde stále živily výrobou bižuterie, mačkárna ale už v provozu nebyla, polotovary si dělnice vozily ze sklárny v Janově. Uprostřed vlevo nahoře ve stráni je chalupa Lubasových. Dům vlevo dole u silnice byla původně hospoda Trompeter, za mě v ní byla rekreační chalupa jakéhosi pražského podniku. Dnes je v soukromých rukou a vzpomínkově nese název U Trompetra. Ve kterém domě jsem strávila dětství? I ten je na obrázku a stále ho užívají potomci mého nejstaršího bratrance.

VZPOMÍNKY STARÉ MARKYTÁNKY Ela Nováková je (stejně jako většina redakce a konec konců i čtenářů, jak praví výzkumy) již pamětník. S Novým rokem tedy připravila i novou rubriku, kde se podělí o své životní výhry, prohry, zážitky. Ta se bude vždy ve čtvrtek střídat s Odposlechnutými životy… Začíná takto: „Vlastně se tomu říká vzpomínky starých zbrojnošů, jenže jaký já jsem zbrojnoš. Zato toho prádla jsem se v životě naprala dost a všelijaké ty tržné a řezné rány, odřená kolena a boule na hlavě jsem se naošetřovala také dost. Každá dcera a matka je svého druhu markytánka, táhne životní káru nejen svoji, ale také své rodiny a nakládá na ni vzpomínky veselé i smutné, jak jí je osud nadělil.“ A pokračuje:

Můj táta říkal, že zveřejňovat vzpomínky se nemá, protože paměť je selectivní a má tendenci si mnoho věcí upravovat. Berte mé vyprávěnky tedy spíš jako obrazy vynořující se z paměti, když někdo naťukne něco, při čem se z mlhy vynoří směs barev, tónů a vůní. 

Sociální bublina mého dětství v Jizerkách

Jsem sice křtěná Vltavou, většinu dětství jsem ale prožila v Bedřichově v Jizerských horách. Spolu s mými dvěma bratranci a sestřenicí nás tam ve věku předškolním a poté každé letní prázdniny vychovávala babička. Nedávno se mně kamarád zeptal, jestli tam po odsunu zůstaly nějaké německé rodiny. A tak se začaly řetězit vzpomínky na horskou vesnici v letech šedesátých minulého století. Kdo tam žil a jak se tam žilo, když skončil odsun Němců a divoké osídlování novými českými obyvateli?

Dnes je Bedřichov vyhlášeným turistickým střediskem v létě i v zimně, v sezóně je tam rušno až nepříjemně. Tenkrát to byl pro nás děti ráj plný voňavých luk a hustých lesů, daleko od civilizačních vymožeností, s pár stálými obyvateli a pár rekreanty, obývajícími staré chalupy a nově se rodící chaty. Žili jsme tam všichni v podivně namíchané pospolitosti, daleko od obchodů i lékařů závislí na pomoci ostatních v nouzových situacích. Neposkytnout pomoc znamenalo vyřadit se z komunity.

Na druhou stranu sousedské vztahy byly často kuriózní, jen vynucené okolnostmi, protože sociální složení bylo v sudetské vesnici hodně pestré. Pár německých starousedlíků, pár rodin, které do horské vesnice přišly odkudsi z Čech, kde neměli nic, a tak se daly zlákat vidinou vlastní chalupy a kusu půdy, k tomu rodiny – dnes by se řeklo sociálně slabší - žijící na statku patřícímu Lesní správě. V Městském domě a ve velkém obytném domě, který kdysi patřil ke sklářské huti, bydlely zase rodiny, které přišly za prací ve sklárnách v Janově nebo v Jablonci.

Žít na horách se nikomu moc nechtělo, takže úřady brzy rezignovaly na snahu přinutit lidi usadit se zde trvale a chalupy začali skupovat Liberečáci a Pražáci k rekreačním účelům. Ty větší připadly nejrůznějším podnikům jako objekty pro odborářskou rekreaci, menší objekty za hubičku kupovali hlavně lidé z bývalých středních vrstev, prvorepublikoví úředníci, lékaři, lékárníci, středoškolští profesoři, kteří zde chtěli daleko od reality nové doby v klidu žít v důchodovém věku. Do toho se přimíchalo i pár nešťastných osamělých žen z kdysi zámožných poměrů, jimž byl majetek zabaven a ony samy byly vysídleny do dalekého pohraničí, aby v Praze neškodily socialistickému zřízení.  

Opravdu divná směs obyvatel. Sociální skupiny omezovaly komunikaci na minimum – s chlapy ze statku naši mluvili, jen když potřebovali povoz na přivezení dřeva z lesa, kamarádit s houfem špinavých dětí ze statku, které mnohdy ani nechodily do školy, nám bylo přísně zakázáno. No a s Němci nemluvil skoro nikdo, podobně jako s „hraběnkami“. Jedni byli obecně nemilovaní, druhé zase problematické, protože styk s nimi mohl poškodit rodinný kádrový profil. A tak jsme my, děti Novákovy, a ještě pár rodin, s nimiž se naši stýkali, žily v poněkud absurdní sociální bublině, vychovány v iluzi zachování středostavovské lehké nadřazenosti, ač žádná střední vrstva v prvorepublikovém slova smyslu dávno neexistovala.  

Kdo vlastně byli ti Němci, co zůstali?

Friedrichswald neboli Bedřichov obývaly až do 2. světové války převážně německé rodiny místních sklářů. V několika brusírnách a mačkárnách muži vyráběli polotovary, které pak ženy zpracovávaly do vyhlášené jablonecké bižuterie. Ty zdatnější samy vyráběly skleněné náhrdelníky, náušnice, brože a náramky, ty méně šikovné navlékaly na nitě sady knoflíků a velkých perel a drobné korálky třídily do krabiček pro další zpracování v Jablonci. Obživa to nebyla bůh ví jaká, ale byla. Skláři žili v roubených chalupách, kde zpravidla byla jedna sednice s pecí a jedna ložnice, důležitou součástí byl ovšem chlívek, v němž si skláři chovali několik koz a krávy. Na dvoře pobíhaly slepice a v králíkárně se rodilo budoucí maso na talíř. Pro zvířata se celé léto sušilo seno a ukládalo se na půdu. Tam fungovalo i jako izolace v mrazivých dnech.

Po válce byla většina německých rodin odsunuta do Německa a tím Bedřichov přišel o pracovní sílu a malé manufaktury zanikly. Pár německých rodin ale zůstalo. Kolik bylo těch Němců, kteří zde žili v šedesátých letech, nevím, z pohledu malého děcka jich ale zas tak málo nebylo, protože němčinu jsem slýchala často. Babička mluvila německy dobře a s Němkami v obchodě mluvila ochotně. Ony často češtinu uměly jen lámaně, takže konverzace s mou babičkou pro ně byla potěšením. 

Kdo nemluvil, jen hartusil, byla stará Lubasová, která s mužem žila v poměrně honosné chalupě pod lesem nad námi. Lubasovi byli zatrpklí Němci, zarytě si drželi své malé hospodářství a odmítali i zpřístupnění cesty, která vedla kolem jejich chalupy dál do stráně. Když se tam pokoušel projít třeba nic netušící turista, Lubaska vyběhla a láteřila s vidlemi v ruce. My děti jsme se jí bály a vyhýbaly jsme se Lubasovic loukám velkým kruhem. Lubas prý byl antifašista, odmítl narukovat a byl za to nějaký čas vězněn, jestli to tak ale bylo, nevím. 

Nad malou přehradou bydleli Schultzovi. Pod chalupou v louce měli malé políčko s bramborami a v chlévě dvě krávy. Chodili jsme k nim pro smetanu, protože ta z obchodu babičce nebyla dost dobrá, a navíc byla drahá. Schultzová patřila k těm ženám, které si s babičkou rády popovídaly, a tak nám byla ochotná za pár korun sbíranou smetanu občas prodat. Starý Schultz byl typický německý dědek, sedával na zápraží na lavici, na hlavě zelenou čepici s nehtem, která mu snad zbyla ze služby u wehrmachtu. Kde byl na frontě se nevědělo, ale vrátil se se zraněním nohy a do smrti hodně kulhal. Možná proto se ho při odsunu úřadům zželelo a nechali ho v Bedřichově. Moc toho nenamluvil, když jsme s miskou přišli pro smetanu, jen mávl rukou směrem do chalupy. Tam nás, malé holky, paní Schultzová vždycky pohladila po hlavě a se slovy Jaja, smetána pro Frau Nóvak a její Kindergarten! z kádě sebrala dřevěnou naběračkou z vrchu smetanu a obřadně nám ji uhladila v misce. 

Takhle zůstalo ve vsi několik párů starých lidí, po kterých neměl kdo dědit a bylo jasné, že jsou tu na dožití. Někteří měli dcery, které se provdaly za Čecha, některým synové padli na frontě. Z německé rodiny pocházela i pošťačka paní Dostalová, měla za manžela Čecha, díky tomu odsunuta nebyla a jakýmsi hnutím osudu se jí podařilo udržet v Bedřichově i své rodiče. Ono tedy který blázen by byl odsunul zdejší pošťačku… Ta dobrá žena vyzvedávala dopisy a noviny na poště v Janově, přivezla je na poštu v dolním Bedřichově, třídili je s panem poštmistrem a ona pak vyrážela na svou víc než dvacet kilometrů dlouhou trasu s brašnou na zádech, z kopce do kopce, od chalupy k chalupě. Do jejího rajónu patřila i přehrada na Černé Nise, kde ještě v šedesátých letech žila rodina hrázného, někdy musela až na Kristiánov, vzdálený od pošty cestou necestou lesem 4 kilometry.

Dostalovi byli dlouhá léta místními přepravci informací i osob. Pan Dostal celý život řídil autobus na trase Liberec – Jablonec „přes kopce“. Znal všechny, kteří s ním jezdili do práce, do školy, na rekreační chalupy, na nákup. Doma povyprávěl, co se od lidí v autobuse dověděl a paní Dostalová pak důležité informace – kdo umřel, komu se narodilo dítě, komu vykradli chalupu a kdo potřebuje dovézt něco z Prahy – šířila po vsi. Na babičku vždycky mávala už od silnice Lidovou demokracií, kterou měla babička předplacenou, vyšla po cestě k domu, vypila sklenici vody a po pár větách pokračovala směrem k horním chalupám. V létě pěšky, v zimě na lyžích, sem tam i v noci, když někomu přišel naléhavý telegram. Přes své zásluhy o život komunity nesla ale paní Dostalová na sobě punc dcery starého nácka. Což její táta nejspíš byl a vlastně se k tomu pořád hlásil, i když svou tvrdou náturou a schopností převlékat kabát dokázal přečkat v Bedřichově odsun, zachránit si poměrně velký dům u silnice nedaleko pošty a úspěšně prokličkovat mezi nastupujícími komunistickými kádry až do smrti. Nikdo ho neměl rád a všichni se ho báli. 

Tak si na sudetské Němce z Bedřichova pamatuji já. Patnáct, dvacet let po válce tam žili své obyčejné životy. Mnoho lidí na ně stále hledělo skrz prsty, žádný hodný Němec pro ně neexistoval, všechno to byla nacistická verbež. Byla? Nebyla? My jsme byly malé děti, pro nás to byli sousedé, někteří laskaví, někteří bručounští, některým starým ženám jsme pomáhaly s taškou z obchodu, před jinými lidmi jsme utíkaly, jen se objevily na dohled na cestě, protože uměly seknout slovem i pohledem na ty satracené lufťácké böhmische cháranty.  Jsou to jen dětské vzpomínky, z paměti se vynořují portréty – starý vrásčitý Schultz s čepicí a nezbytnou porcelánovou fajfkou, korpulentní Lubaska v široké černé sukni s vidlemi nad hlavou, dobře rostlá pošťačka s kulatou dobráckou tváří a těžkou brašnou přes rameno… Tak málo vím o jejich životech a osudech, jen to, že byli součástí mého dětství. Stejně jako toho málo vím o „hraběnkách“, ale na ty si zavzpomínám zas někdy jindy.

 

Vložil: Ela Nováková