Předčasná smrt rodičů, emigrace, alkohol, tragická nemoc… Proč žije slavný designér Bořek Šípek „tady a teď“ a díky komu poznal svou životní lásku? Tajnosti slavných
03.06.2015
Foto: Facebook
Popisek: Bořek Šípek
Život originálního architekta, skláře a designéra poznamenala předčasná smrt rodičů i emigrace. Proč nikdy nic neplánuje a kdo ho přivedl k jeho nejoblíbenějšímu tvůrčímu materiálu – hutnickému sklu.
Architekt, designér, sklářský mistr a kosmopolita Bořek Šípek, který bojuje se zákeřnou rakovinou slinivky, je svým záběrem renesanční člověk a založením kosmopolita. Nikdy se neohlíží zpět ani neplánuje, žije daným okamžikem, je známý bouřliváckým životerm a velmi 'blízkým' vztahem k alkoholu. Vystudoval architekturu a filozofii v Německu, rodinu založil v Holandsku. Mluví anglicky, německy, italsky, holandsky a rusky. Jeho umění je vystavováno v galeriích v New Yorku, Soulu, Paříži, Londýně i Bejrútu, mimo jiné navrhoval butiky pro Karla Lagerfelda či obchodní dům Ginza v Japonsku.
Bořek Šípek se sklářským mistrem v huti Střední průmyslové školy sklářské v Novém Boru, při výrobě vázy,
kterou pak předal prezident Havel Baracku Obamovi
Svou designérskou slávu odstartoval v Holandsku, kde se dokonce kvůli němu naučili číst háčky a čárky v jeho jménu. Mít něco od Šípka – kus nábytku, sklo, příbor, porcelán, lustr – se stalo známkou bohatství i vybraného vkusu od Evropy po Asii. Za svůj první skleněný dům, který postavil pro svoji sestru v Hamburku, dostal německou cenu za architekturu a ve ‘sbírce‘ má celou řadu ocenění, mimo jiné je Rytířem umění a literatury Francouzské republiky.
Těžké začátky osamělého sirotka
Dětství světoznámého umělce, který se narodil 14. června 1949 v Praze, bylo odmalička ovlivněno velkou dávkou samostatnosti a zodpovědnosti. Jeho otec umíral na rakovinu několik let a navždy odešel, když bylo Bořkovi pouhých sedm. V patnácti pak osiřel úplně, když mu stejná zákeřná nemoc vzala i maminku. Hrozilo mu, že bude muset do dětského domova, a tak se stal jeho poručníkem slavný český sklář René Roubíček. Tehdy si ale Šípek ještě vůbec neuvědomoval, jak významná osobnost se ho ujala. „Byl tatínek spolužačky, do které jsem byl zamilovaný,“ prozradil Šípek v rozhovoru pro Právo s tím, že to prý s ním neměl Roubíček, díky němuž objevil svou klásku ke sklu, vůbec lehké.
Se svým poručníkem, uměleckým sklářem a výtvarníkem René Roubíčkem, na společné výstavě před třemi lety
V osmnácti letech emigroval, nicméně nikoli z politických důvodů, ale vlastně kvůli mamince, která prý velmi toužila cestovat. Chtěl si toto přání splnit za ni a bylo mu jasné, že v Československu se mu to nikdy nepodaří. V té době hrál házenou a toužil studovat architekturu. „Tehdejší německý kancléř Willy Brandt držel nad českými uprchlíky ruku, takže jsem dostal stipendium a mohl studovat architekturu na univerzitě v Hamburku,“ prozradil Šípek, který ve dne vysedával v posluchárnách a v noci si vydělával na živobytí jako noční hlídač. Pak si chtěl prohloubit teoretické zázemí, a tak odešel do Stuttgartu studovat filozofii se zaměřením na estetiku a sémiotiku.
Holandské okouzlení
Na hamburské architektuře se spřátelil s jedním ze dvou tamních holandských profesorů a významných architektů. Začal za ním jezdit do Holandska, postupně se seznámil s dalšími výraznými osobnostmi architektury a uvědomil si, že Německo není ta pravá země, v níž by chtěl žít. Zatímco Němci prý všechno berou ‘přes hlavu‘, vše musí mít podložené a vysvětlené, Holanďané mají spíš emocionální přístup. „Vyhovovala mi taky holandská svobodomyslnost a tolerance,“ dodal na vysvětlenou. „Když se mi líbí nějaká žena, tak se mi prostě líbí a nezajímá mě, jestli umí vařit, je bohatá…“
Skleněný dům v Hamburku, za který dostal německou cenu za architekturu
V Holandsku začínal od nuly, a protože zpočátku neměl práci jako architekt, dělal malé věci. Shodou náhod na jeho výstavu přijeli i Italové z přední designérské firmy Driade a nabídli mu spolupráci. Začali nábytkem, po třech letech ho nechali udělat vlastní kolekci malých objektů. V té době spolupracoval se slavným francouzským designérem Philippem Starckem. „Smáli jsme se, že já dělám věci na neděli, on na všední den. Naše jména se dostala do důležitých časopisů a během půl roku jsme byli všude známí,“ zavzpomínal Šípek.
Návrat do Čech zavinil Havel
Jeho návrat do vlasti odstartoval prezident Václav Havel, když se pustil do vylepšování Pražského hradu. „Po revoluci byla v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu výstava nábytku Tonet, kterou financovala švýcarská firma Vitra, pro niž jsem taky pracoval. Václav Havel měl za to, že Vitra Tonet vlastní, a požádal majitele, aby mu pomohl s výměnou židlí ve Španělském sále. Ten mu řekl, že by tam neměly být ‘tonetky‘, ale nějaké moderní židle, a že je ochotný ty židle zaplatit. Měl jednu podmínku: navrhne je Šípek,“ prozradil architekt, který se vzápětí stal členem rady pro rozvoj Pražského hradu.
Lavička Václava Havla podle návrhu Bořka Šípka. Netradiční památník, tvořený dvěma křesly
spojenými kulatým stolem, jehož středem prorůstá lípa, již zdobí řadu světových měst.
Během života se prý stěhoval zhruba čtyřicetkrát a jeden čas dokonce říkával, že je doma v letadle. V posledních letech se ale nejčastěji pohybuje mezi Prahou, kde má architektonické studio, severočeskou Lindavou, v níž si pořídil chalupu, a svou sklárnou Anežkou v Novém Boru, kde má unikátní restauraci, propojenou se sklářskou dílnou a galerií, pojmenovanou stejně jako jeho firma Ajeto. Jinak ale žije v podnájmech a o žádný další majetek prý nestojí. Auto je pro něj nástroj, starožitnosti nevyhledává… „Mám pár obrazů od přátel, které jsem dostal výměnou za moje věci,“ dodává světoběžník, který kdysi odcházel z Čech s malým kufříčkem a dokázal by to prý kdykoli znovu.
Série podle prezidentova návrhu
V rodných Čechách se stal známým až poté, co ho prezident Václav Havel oslovil, aby se stal na deset let hradním architektem, a navázal tak na tradici hradního architekta masarykovské éry Plečnika. „Nejdřív jsem si na jeho styl musel zvykat, a teď jsem si na něj zvykl natolik, že si život bez něj nedokážu představit,“ prohlásil o něm Havel. „Nakreslil jsem návrh, on ho ‘přešípkovatěl‘, tak jsem mu ho zase vrátil, a pak jsme dospěli ke společné shodě. Byla to tvůrčí práce výtvarníka s nevýtvarníkem,“ dodal před pát lety první český prezident.
Havlova váza Neuchopitelný šípek, připomínající stonek šípku hustě posetý trny
Václav Havel mimo jiné vytvořil v roce 2004 nákres vázy, připomínající stonek šípku hustě posetý trny, který pojmenoval Neuchopitelný šípek, a daroval ho Šípkovi k jeho 55. narozeninám. Bořek vázy vyrobil se sklářskými mistry z Nového Boru. Zrodila se tak číslovaná série sedmi kusů, na každém je Havlův podpis a k váze je přiložena kopie nákresu s Havlovým podpisem. Většina skončila v soukromých sbírkách, jednu Šípek daroval Nadaci Vize 97 Dagmar a Václava Havlových a váza s číslem jedna, která byla vystavena vedle Havlovy rakve při smutečním obřadu ve Vladislavském sále Pražského hradu, byla vydražena ve prospěch nadace na jaře roku 2012.
Dvakrát odešel s prázdnýma rukama
Z prvního manželství, o němž se téměř nic neví, má slavný architekt dva syny. Starší Milan vede jeho studio v Šanghaji, o dva roky mladší Dalibor pracuje v otcově sklárně v Novém Boru. Z téměř desetiletého vztahu se zpěvačkou Leonou Machálkovou má syna Artura. A protože si vždycky přál dceru Anežku, kterou mu ale osud nedopřál, pojmenoval tak alespoň svou sklárnu. Dvakrát svou partnerku opustil a oběma vždy nechal veškerý majetek.
SLeonou Machálkovou a synem Arturem před deseti lety
„Dovedl bych si představit život s jednou ženou, když se ale vztah dostane do bodu, kdy to už nefunguje, tak nevidím důvod v něm setrvávat,“ konstatuje pragmaticky Šípek a dodává: „S dětmi je to ovšem třeba dělat opatrně. Jsem moc rád, že se nám s Leonou podařilo, aby Artur měl pořád tatínka.“
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská